ECLI:CZ:US:2020:1.US.1579.19.1
sp. zn. I. ÚS 1579/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti F. M. a B. K., oba zastoupení JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2016, č. j. 28 C 331/2015-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č.j. 62 Co 38/2017-138, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 25 Cdo 4873/2017-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé jsou procesními nástupci původní žalobkyně a), paní J. M., zemřelé 7. 4. 2018. Ta se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala vůči NH Hospital a.s. (vedlejší účastník č. 1) mj. přiznání odškodnění bolesti, zahrnující i odškodnění duševního strádání, vyvolaných zlomeninou dříku femorální komponenty totální endoprotézy kyčelního kloubu vlevo, implantované jí vedlejší účastnicí dne 12. 3. 2009, a to ve výši 150.960 Kč. Původní žalobkyně a) a její manžel, stěžovatel a), se dále domáhali na vedlejším účastníkovi č. 1) náhrady nemajetkové újmy.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku I. tak, že žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 350.960 Kč s příslušenstvím, zamítl. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce b) domáhal na žalovaném zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně a) a žalobce b) rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem výrokem I. tak, že se rozsudek soudu I. stupně, ve znění opravného usnesení, ve výroku I. ohledně částky 150.960 Kč s příslušenstvím potvrzuje. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto tak, že rozsudek soudu I. stupně, ve znění opravného usnesení, se ve výroku I. ohledně částky 200.000 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku II., III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením o právním nástupnictví žalobkyně a) /výrok I./, přičemž výrokem II. podané dovolání odmítl.
Z rozsudků obecných soudů vyplývá, že zatímco Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu v celém rozsahu zamítl, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba původní žalobkyně a) a stěžovatele a) na přiznání náhrady nemajetkové újmy, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postup soudu týkající se uplatněné nemajetkové újmy tak není předmětem ústavní stížnosti. Tím byl toliko postup obecných soudů týkající se nároku původní žalobkyně a), na přiznání odškodnění bolesti. Stěžovatelé zpochybňují především ty závěry obecných soudů, jež se týkají otázky promlčení.
Stěžovatelé v souvislosti s touto námitkou konstatovali, že právo na náhradu škody se promlčí nejen za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o vzniku škody, ale i o tom, kdo za škodu odpovídá. Soud prvního stupně se přitom ve svém odůvodnění věnoval pouze tomu, kdy se žalobkyně a) o vzniku škody dozvěděla (27. 4. 2012), nikoliv však tomu, kdo za škodu odpovídá. Stěžovatelé poukázali na to, že žalobkyně a) neměla dostatek informací o tom, kdo za škodu odpovídá, neboť jí nebyla vydána relevantní zdravotnická dokumentace, resp. tuto obdržela až dne 4. 11. 2014 (tedy ani ne rok před podání žaloby - 30. 9. 2015), a to až v reakci na hrozbu žalobou na její vydání. Žalobkyně a) žádala o zdravotnickou dokumenataci již dopisem ze dne 6. 1. 2014. Žalobci v projednávané věci poukazovali na skutečnost, že podle tvrzení žalované nebyl lékař (MUDr. Karpíšek) provádějící operaci v rozhodné době jejím zaměstnancem a z toho důvodu nemůže být pasivně legitimována. Jmenovaný lékař v minulosti poskytoval poškozené péči i svým vlastním jménem, jako OSVČ, což mělo vyplynout ze zprávy ze dne 27. 4. 2012.
Dále stěžovatelé uvedli, že podstatné části zdravotnické dokumentace vedlejšího účastníka 1), především pak operační protokol ze dne 12. 3. 2009, byly v rozporu s ustanovením §67b odst. 3 zákona č. 20/1969 Sb., o péči o zdraví lidu, neboť neobsahovaly označení zdravotnického zařízení, které jej vyhotovilo, resp., označení zdravotnického zařízení, které předmětnou operaci dne 12. 3. 2009 provedlo.
Soud prvního stupně postupoval podle stěžovatelky v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06 nebo I. ÚS 834/15, když dospěl k závěru o promlčení žalovaného nároku bez toho, aniž by jakkoliv odůvodnil, jak a kdy se původní žalobkyně a) měla o odpovědnosti žalované za škodu dozvědět. Stěžovatelé poukázali dále na judikaturu nižších obecných soudů, podle níž vznesení námitky promlčení v případech nevydání zdravotní dokumentace je v rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelé odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002, podle něhož nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nemohou jít k tíži pacienta, resp. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014).
Z výše vyložených důvodů mají stěžovatelé za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich práv, jež jsou jim garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
V předmětném případě považoval Ústavní soud za podstatné zhodnocení toho, jakým způsobem se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly s tím, zda byly na straně vedlejší účastnice 1) dány podmínky pro vznesení námitky promlčení. Stěžovatelé namítli, že obecné soudy se sice věnovaly otázce, kdy se žalobkyně a) dozvěděla o vzniku škody, ale zcela přehlédly, zda měla též povědomí o tom, kdo je osobou pasivně legitimovanou. Závěry odvolacího a dovolacího soudu k této otázce nepovažují stěžovatelé za správné.
Dle náhledu Ústavní soudu jsou závěry obecných soudů stran promlčení ústavně konformní, neboť jsou logické, racionální a odpovídají výkladu ustanovení §106 o. z. Vedlejší účastnici 1) lze nepochybně vytknout, že původní žalobkyni a) nezpřístupnila zdravotní dokumentaci do 30 dnů od podání žádosti, nicméně z jednání žalobkyně a) vyplývá, že se nejednalo o skutečnost rozhodující pro promlčení práva.
Tvrdí-li stěžovatelé, že žalobkyně a) do vydání zdravotnické dokumentace neměla jasno v tom, kdo je v projednávané věci pasivně legitimován, zda zdravotnické zařízení či operatér, jako osoba samostatně výdělečně činná, nelze jim přisvědčit. Žalobkyně a) o vydání dokumentace požádala poprvé dopisem ze dne 6. 1. 2014. Vedlejší účastnice 1) jí nevydala zdravotnickou dokumentaci, resp. její kopii v zákonné 30 denní lhůtě, ale až dne 4. 11. 2014. Žaloba však byla podána až téměř rok po vydání dokumentace, dne 30. 9. 2015. Z uvedeného tak lze dovodit, že seznámení se se zdravotní dokumentací nebylo pro žalobkyni a) stěžejním ukazatelem toho, kdo je ve věci pasivně legitimovaný.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že odůvodnění napadených rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní a v podrobnostech lze na ně odkázat. Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu