ECLI:CZ:US:2020:1.US.158.20.1
sp. zn. I. ÚS 158/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti RPS CZECH, s.r.o., se sídlem Těšínská 236, Šenov, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 2019 č. j. 9 C 73/2019-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno žalobě, jíž se po žalované pojišťovně domáhala částky 4 695 Kč s přísl.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že právní předchůdce stěžovatelky se po žalované pojišťovně domáhal zaplacení půjčovného za náhradní vozidlo, které si musel půjčit z důvodů poškození jeho vozidla při dopravní nehodě způsobené řidičem pojištěným u žalované pojišťovny. Soud požadavku v plném rozsahu nevyhověl, neboť nebyla prokázána nutnost a účelnost vynaložených nákladů na půjčení vozidla za celé požadované období. Poškozený pohledávku posléze postoupil stěžovatelce.
Stěžovatelka s právními závěry soudu nesouhlasí a namítá nesprávné posouzení nutnosti a účelnosti nákladů vynaložených na půjčení vozidla.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se přitom soud zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nástěnnému závěru. Jak bylo předesláno, úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice další instance přezkoumával závěry prvoinstančního soudu ohledně opodstatněnosti a účelnosti nákladů vynaložených na půjčení náhradního vozidla.
V projednávané věci je navíc předmětem částka bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu