ECLI:CZ:US:2020:1.US.1611.20.1
sp. zn. I. ÚS 1611/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020 č. j. 5 As 201/2019-28, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2019 č. j. 25 A 109/2018-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu krajského soudu, který odmítnutí její žaloby založil na nepravdivém vymezení žalobního petitu, neboť k určení, že rozhodnutími Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "vedlejší účastník") bylo zasaženo do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vůbec nepřihlédl. Tím, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku popsal vztah mezi jednotlivými žalobními typy, podle názoru stěžovatelky nezhojil neúplné vymezení předmětu řízení krajským soudem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími vedlejšího účastníka ze dne 8. 8. 2018 č. j. MSK 91193/2018 a č. j. MSK 91202/2018 byla zamítnuta jako nepřípustná odvolání stěžovatelky proti usnesením o opravě zřejmých nesprávností ze dne 16. 2. 2018 č. j. MUFO 6194/2018 a č. j. MUFO 6193/2019. Posledně uvedenými usneseními byly k žádosti, resp. podnětu stěžovatelky opraveny zřejmé nesprávnosti v odůvodněních usnesení ze dne 29. 5. 2015 zn. MUFO 16257/2015 a ze dne 1. 6. 2015 zn. MUFO 16334/2015, kterými byla zastavena územní řízení o umístění stavby na pozemcích parc. č. X1 a X2 v k. ú. N. Napadeným usnesením krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Oba správní soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního.
Závěr krajského soudu, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nemohla zasáhnout do právní sféry stěžovatelky, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný a logický. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ústavně konformním způsobem a s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek č. j. 7 Afs 84/2004-84 nebo č. j. 7 Aps 2/2009-197) i zdejšího soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 12/17) osvětlil otázku vymezení jednotlivých žalobních typů a ověřil, že žaloba stěžovatelky směřovala výhradně proti dvěma rozhodnutím vedlejšího účastníka. Rovněž tak závěr Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že požadavek na vyslovení porušení základního práva z žaloby proti rozhodnutí zásahovou žalobu nečiní, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný a jasný. Ústavní soud sdílí též pochybnosti Nejvyššího správního soudu o absurdnosti celého kontextu stěžovatelčina postupu, když nejprve sama žádala o opravu zřejmých nesprávností a následně se proti usnesením o provedené opravě odvolala.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu