ECLI:CZ:US:2020:1.US.1665.20.1
sp. zn. I. ÚS 1665/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Z. N., a nezletilého M. V. M., zastoupeného Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem se sídlem Zakšínská 615/17, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020 č. j. 51 Co 22/2020-2782, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2019 č. j. 33 Nc 2/2016-2699, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019 č. j. 51 Co 309/2019-2628, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8.2019 č. j. 32 P 17/2019-2610, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2019 č. j. 32 P 17/2019-2590 a postupu opatrovníka a Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 2 a 3 čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 12, čl. 13 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 3, čl. 4, čl. 5, čl. 6, čl. 7 a čl. 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále požadují, aby Ústavní soud konstatoval porušení ústavního práva dítěte v důsledku jednání opatrovníka v řízení před soudem dne 24. 10. 2019, zakázal opatrovníkovi v takovém jednání nadále pokračovat s tím, že je opatrovník povinen učinit úkon např. podnět soudu, kterým přání dítěte podpoří; konstatoval porušení ústavního práva dítěte v důsledku jednání Obvodního soudu pro Prahu 1, který dlouhodobě nevykonává řádný dozor nad výkonem opatrovníka a odmítá jmenovat opatrovníka jiného; přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jmenovat opatrovníkem jinou městskou část či jinou osobu; konstatoval porušení ústavního práva dítěte v důsledku jednání Obvodního soudu pro Prahu 1, kdy jsou v řízení dlouhodobě porušována základní práva stěžovatelů, a přikázal vedení opatrovnického spisu stěžovatele a opatrovnickou věc k dalšímu řízení jinému soudu.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byl návrh stěžovatelky, kterým se domáhala nahrazení souhlasu otce se změnou vzdělávacího zařízení. Soudy návrhu na nahrazení souhlasu nevyhověly, neboť ve věci nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala přestup nezletilého na jinou školu.
Z předchozí rozhodovací činnosti Ústavního soudu se dále podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2018 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019 byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů. Ústavní stížnost směřující vůči tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 1631/19. Další ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019 č. j. 51 Co 309/2019-2628, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2019 č. j. 32 P 17/2019-2610 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2019 č. j. 32 P 17/2019-2590, která stěžovatelé opětovně napadají i nynější ústavní stížností, byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3697/19 zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh podaný osobou neoprávněnou a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
III
Stěžovatelé s právními závěry soudů a jejich postupem v řízení nesouhlasí. Zejména namítají, že je ze strany soudů i opatrovníka zcela ignorován názor nezletilého na jeho vzdělání a budoucnost. Zmiňují, že byl nesprávně hodnocen dopis stěžovatele Ježíškovi a rozhovor orgánu péče o dítě s nezletilým nezahrnoval otázky týkající se školy. Soudy ani nepřihlédly k jeho přání vyslovenému při šetření v rodině dne 7. 10. 2019. Jednáním soudu mělo dojít k porušení participačních práv nezletilého stěžovatele.
Stěžovatelé dále uvádějí výhrady k jednání opatrovníka, které považují za svévolné, neboť opatrovník nejedná v zájmu uskutečnění přání nezletilého, ale naopak přímo v rozporu s jeho vůlí soudu tlumočí jen své vlastní názory. Stěžovatelé nechápou, proč je nezletilému bráněno ve studiu cizích jazyků, pro které má talent, ve školním zařízení preferovaném matkou nezletilého.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, zčásti o návrh podaný osobou neoprávněnou, zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že v části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019 č. j. 51 Co 309/2019-2628, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2019 č. j. 32 P 17/2019-2610, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2019 č. j. 32 P 17/2019-2590 se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jak bylo zmíněno, ústavní stížnost uplatněná vůči těmto rozhodnutím již byla nadto odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3697/19, a to ve vztahu k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 32 P 17/2019-2590 ze dne 6. 6. 2019 jako nepřípustná a ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 309/2019-2628 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 32 P 17/2019-2610 ze dne 12. 8. 2019 jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dále konstatuje, že v části ústavní stížnosti podané nezletilým stěžovatelem, kdy stěžovatelka udělila jako zákonná zástupkyně plnou moc k jeho zastupování advokátovi, se jedná o návrh podaný osobou neoprávněnou. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte je shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3304/13, II. ÚS 485/10 a další). Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte (např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14, usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16, I. ÚS 2768/14). V případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je tak oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte jen soudem ustanovený kolizní opatrovník (event. samotný nezletilý, pokud již dosáhl takové rozumové a citové vyspělosti, že je k tomu schopen např. sp. zn. I. ÚS 1629/16, I. ÚS 412/17). Ustanovený opatrovník, který se na základě zákona stal zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže, však ústavní stížnost ani odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal. Ústavní soud nicméně dodává, že argumentací předestřenou v ústavní stížnosti se fakticky zabýval, neboť jednotlivé argumenty svědčící právům stěžovatelky a právům nezletilého stěžovatele nelze zcela oddělit.
V části ústavní stížnosti, kterou se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal opatrovníkovi pokračovat v jednání, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, uložil mu, jak se má u soudu vyjadřovat; přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jak má vykonávat dozor nad výkonem opatrovníka; přikázal mu jmenovat opatrovníkem jinou městskou část či jinou osobu a přikázal vedení opatrovnického spisu stěžovatele a opatrovnickou věc k dalšímu řízení jinému soudu, se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou jednoznačně vymezeny v Ústavě (čl. 2 odst. 2 a čl. 83) a v zákoně o Ústavním soudu (§82 odst. 3) a nelze je nad tento rámec nepřípustně rozšiřovat. Nadto uvedené požadavky postrádají opodstatnění již z toho důvodu, že řízení ve věci bylo skončeno.
VI
Ústavní stížnost je tedy přípustná jen pokud jde o návrh stěžovatelky a ve vztahu k napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020 č. j. 51 Co 22/2020-2782, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2019 č. j. 33 Nc 2/2016-2699.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není (s některými zákonnými výjimkami) proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Jak bylo předesláno, úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky v běžných civilních, resp. rodinných sporech, či dokonce zaujímal stanovisko ke vhodnosti toho kterého školského zařízení. Ústavní soud ověřil, že soudy se návrhem stěžovatelky dostatečně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. V odůvodnění mimo jiné uvedly, že nezletilý ve škole prospívá a v zájmu stability nezletilého je vhodnější setrvání ve stávající škole. Vzaly v úvahu i to, že náklady na školné na soukromé škole jsou natolik vysoké (445 600 Kč), že lze mít pochybnosti o tom, zda je matka nezletilého, deklarující minimální příjem, bude schopna dlouhodobě platit. Nadto úhrada takto vysokého školného vyžaduje konsensus rodičů. Ústavní soud nemá z ústavního hlediska ani výhrady ke způsobu a rozsahu zjišťování názoru nezletilého, kdy opatrovník i soudy postupovaly adekvátně věku nezletilého (7-8 let) a schopnosti takto starého dítěte vyhodnotit vhodnost školního zařízení. Ústavní soud vyzdvihuje, že přání dítěte, a to ani kdyby nebylo ovlivněno postoji rodičů, nemůže být jediným vodítkem pro rozhodování soudu. Věc je třeba, tak jak učinily civilní soudy, posoudit v kontextu všech skutečností, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte.
Ústavní soud i s ohledem na odůvodnění jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 3697/19 věnoval rovněž pozornost postupu soudu ve vazbě na jednání opatrovníka, přičemž ani v tomto směru neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Postavení opatrovníka nelze chápat tak, že je povinen pouze tlumočit přání nezletilého, ale jeho úkolem je objektivně ověřit všechny pro posouzení konkrétní věci relevantní skutečnosti a předložit soudu svůj názor na věc, zohledňující především nejlepší zájem dítěte, přičemž názor opatrovníka se nutně nemusí shodovat s postojem dítěte či jeho rodičů. Podle názoru Ústavního soudu této povinnosti opatrovník dostál.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, které nejsou v kolizi se zájmem nezletilého syna, neboť prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud rovněž vyzdvihuje, jak vyplývá z jeho judikatury, že jsou to především civilní soudy, kterým náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace přijaly příslušná rozhodnutí, přičemž Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce" (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud dodává, že problém neshledává v rozhodovací činnosti soudů či jednání opatrovníka, ale v neochotě či neschopnosti rodičů se dohodnout na péči o nezletilého syna, které vedou k opakovaným soudním návrhům, jejichž cílem není zkvalitnění života syna, ale prosazení svého názoru oproti názoru druhého rodiče. Žádný soud však nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou rodičů. Pokud se rodiče nedohodnou, vždy bude jeden z nich nespokojený, dotčený a bude pokračovat v řízení podáváním nových návrhů, což ve svém důsledku jen negativně ovlivňuje dítě. Nezbývá než apelovat na stěžovatelku, aby v zájmu syna přijala skutečnost, že dítě je ve střídavé péči rodičů, kteří mají stejná rodičovská práva, a nezbývá, než se na jejich konkrétním výkonu dohodnout.
VII
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu