ECLI:CZ:US:2020:1.US.1687.20.1
sp. zn. I. ÚS 1687/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Petrem Skálou, advokátem se sídlem Hvožďany 168, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2020, č. j. 14 To 189/2020-81, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 3. 2020, č. j. 2 Pp 27/2020-73, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví konkretizovaná usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen "prvostupňový soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zákaz dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Ústavnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby vyslovil tato porušení stěžovatelových základních lidských práv a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným usnesením prvostupňový soud dle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v délce čtyř let uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 16 T 35/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 To 27/2017, a z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v délce dvou let uložen rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 2 T 457/2003, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 35 Pp 121/2014.
3. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení prvostupňového soudu stížnost, již dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, vyzdvihl ze svého pohledu zásadní skutkové okolnosti i procesní skutečnosti a řádně zdůvodnil i splnění procesních předpokladů k podání ústavní stížnosti. Následně stěžovatel proti napadeným rozhodnutím vznesl námitky 1) nezohlednění naplnění všech podmínek pro podmíněné propuštění dle §88 trestního zákoníku; 2) nedostatečné odůvodnění a nevypořádání se s námitkami stěžovatele; 3) porušení zákazu dvojího přičítání; 4) extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. V jednotlivostech lze stěžovatelovu argumentaci vystihnout následovně:
5. Ad 1) stěžovatel zastává stanovisko, že všechny tři podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle §88 trestního zákoníku, tedy prokázání polepšení, prognózu vedení řádného života do budoucna i výkon alespoň poloviny uloženého trestu, splnil. Ohledně podmínky výkonu alespoň poloviny uloženého trestu není sporu, což vyplývá i z napadených usnesení obecných soudů. Podmínku polepšení se stěžovatel splnil rovněž, neboť řádně a aktivně vykonával své povinnosti ve výkonu trestu a přijal i kritický náhled na svou trestnou činnost. Nic víc v mezích režimu výkonu trestu odnětí svobody de facto pro splnění této podmínky ani udělat nemohl. I podmínce prognózy vedení řádného života stěžovatel vyhovuje, neboť tato se musí dle judikatury Ústavního soudu vztahovat toliko k aktuálnímu a případnému budoucímu chování stěžovatele po propuštění, nikoliv paušálně k jeho minulé trestné činnosti. Je přitom reálné, že odsouzený - recidivista majetkové trestné činnosti, který přehodnotil svůj přístup a ve výkonu trestu odnětí svobody pracuje a má zajištěné zaměstnání, po propuštění povede řádný život.
6. Ad 2) stěžovatel namítá, že obecné soudy nezdůvodnily, z čeho usuzovaly na to, že stěžovatel plní své povinnosti ve výkonu trestu odnětí svobody jednoduše proto, že je na něj zvyklý, nikoliv proto, že se polepšil. Takové hodnocení přísluší toliko znalci. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly se zásadní námitkou stěžovatele spočívající v rozporu v hodnocení věznice, ačkoliv dle judikatury Ústavního soudu to vzhledem k závažnosti této námitky bylo jejich povinností. Obecné soudy tím daly najevo, že v případě osob s kriminální minulostí není reálná možnost dosáhnout podmíněného propuštění dána. Nezabývaly se tak dostatečně individualitou stěžovatelova případu a neposoudily všechny relevantní skutečnosti.
7. Ad 3) stěžovatel argumentuje tím, že ignorováním prognózy vedení řádného života jen s poukazem na trestní minulost stěžovatele obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i čl. 40 odst. 5 Listiny porušily zákaz dvojího přičítání. Tím současně negovaly i významný motivační účel institutu podmíněného propuštění. Obecné soudy naopak nepřípustně kladly na stěžovatele požadavek na získání kázeňské odměny, ačkoliv zákon takovou podmínku nestanoví, přičemž udělení této odměny je v kompetenci konkrétního vychovatele, není podrobeno žádnému formálnímu rámci včetně případného přezkumu a je obecně známou skutečností, že věznice v současné době místo kázeňských odměn udělují spíše tzv. pozitivní poznatky, zatímco soudy trvají stále právě na kázeňských odměnách, aby byly ochotny podmíněně odsouzené propustit.
8. Ad 4) stěžovatel uvádí, že prvostupňový soud zatížil své rozhodnutí vadou tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Uvedl totiž v napadeném usnesení, že věznice stěžovatelovu žádost nedoporučila ke kladnému vyřízení, přičemž ve stejném duchu se vyjádřil i stížnostní soud. V hodnocení Věznice Příbram však žádná taková skutečnost uvedena není. Věznice se k této otázce vůbec nevyjadřuje a ani z ní nevyplývá, že by náprava stěžovatele nebyla ještě završena. Stěžovatel v rozhodné době neměl jen dokončen poslední program, a to finanční modul. Naopak je z hodnocení zřejmé, že stěžovatel se podroboval aktivně a pravidelně velkému množství programů, které úspěšně dokončil, a že stěžovatel účel trestu naplňuje. Bez obstarání dalšího hodnocení tak obecné soudy nemohly uvedený závěr učinit.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve stručnosti rekapituluje závěry své soudobé rozhodovací praxe, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
11. Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel sice ve své ústavní stížnosti zcela korektně uvádí, že si je vědom skutečnosti, že na podmíněné propuštění není právní nárok, avšak de facto se domáhá právě toho, aby byl podmíněně propuštěn, neboť se domnívá, že pro to splňuje podmínky. Ústavní soud však nemůže zavázat obecné soudy k tomu, aby konkrétního odsouzeného podmíněně propustily z výkonu trestu odnětí svobody. I kdyby se v jejich rozhodování vyskytla vada dosahující intenzity porušení základních lidských práv či svobod, může po nich Ústavní soud vyžadovat toliko její odstranění, což však neznamená pozitivní výsledek řízení o podmíněném propuštění pro odsouzeného per se. Ústavní soud totiž do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019].
12. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu, tedy dvě podmínky stanovené §88 trestního zákoníku, o jejichž naplnění stěžovatel polemizuje, přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími z práva na soudní ochranu včetně kontradiktornosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečného zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
13. V nynějším případě však Ústavní soud ani žádnou takovou vadu v napadených rozhodnutích obecných soudů ani jejich postupu neshledal. Pro jednotlivé stěžovatelovy námitky platí následující:
14. Na námitku 1) dopadají všechny výše připomenuté obecné závěry judikatury Ústavního soudu k problematice podmíněného propuštění. Ústavní soud nemůže sám podmínky §88 trestního zákoníku přehodnocovat. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel vytváří konstrukci, podle níž v situaci, kdy vykonává vše, co reálně podle svého subjektivního posouzení v režimu výkonu trestu pro naplnění podmínek §88 trestního zákoníku vykonávat může, nemají v podstatě obecné soudy možnost jej podmíněně nepropustit. Takovou konstrukci je však třeba odmítnout. Subjektivní posouzení stěžovatele totiž jednak nemůže nahrazovat objektivní posouzení obecných soudů, přičemž i kdyby se jeho subjektivní posouzení shodovalo s objektivní realitou, nevylučuje to ani to, aby v určitých případech obecné soudy vyžadovaly delší vzorné plnění těchto podmínek, než nabydou vnitřní přesvědčení, že odsouzený se skutečně polepšil a prognóza vedení řádného života je u něj dána.
15. V nynější věci přitom východiska napadených rozhodnutí obecných soudů vnímaných jako celek v tomto směru nepředstavují ve vztahu ke stěžovateli exces, který by na něj kladl břemeno, které by nikdy nemohl splnit. Obecné soudy vycházely zejména z mimořádně vysokého rizika recidivy u stěžovatele i z toho, že podle hodnocení věznice jsou u něj nadále dána kriminogenní rizika a dosud nevykonal jeden z modulů resocializačního programu, jakož i ze skutečnosti, že v hodnocení věznice chybí výslovné doporučení stěžovatelova podmíněného propuštění. Ve světle těchto skutkových okolností dle Ústavního soudu napadená rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávní deficity. K časové dimenzi posuzování podmínky polepšení a prognózy vedení řádného života srov. níže body 20. až 22.
16. K námitce 2) Ústavní soud musí zopakovat, že hodnocení splnění podmínek dle §88 trestního zákoníku je v gesci obecných soudů. Obecné soudy tak nepochybily, pokud tuto odpovědnost nedelegovaly na soudního znalce. Ostatně naprosto logické a přesvědčivé je odůvodnění obecných soudů, že stěžovatel je na prostředí výkonu trestu odnětí svobody obecně dobře adaptován, neboť je v něm již poněkolikáté, a zvláště že je schopen vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby formálně podmínky §88 trestního zákoníku naplnil, neboť jej již dvakrát dosáhl, ale že toto formální naplnění podmínek o jeho polepšení se ani o prognóze vedení řádného života v minulosti nesvědčilo, neboť stěžovatel v obou případech ve zkušební době znovu spáchal trestný čin (srov. s. 2 napadeného usnesení stížnostního soudu).
17. Pakliže odsouzený opakovaně ve zkušební době podmíněného propuštění selže a znovu se dopustí trestné činnosti, nepředstavuje porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiného jeho základního lidského práva či svobody, dospějí-li obecné soudy bez nutnosti přibrat znalce k závěru, že další splnění podmínek §88 trestního zákoníku je třeba hodnotit velmi obezřetně (shodně srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2595/19 ze dne 23. 1. 2020, bod 9.).
18. Ani v takových situacích však nelze kategoricky vyloučit podmíněné propuštění jednou provždy. Se stěžovatelem je třeba souhlasit v tom, že paušální vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění by bylo v rozporu se závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) i sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, a že rovněž není možno podmínky pro podmíněné propuštění zaměňovat s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].
19. Tak tomu však v případě stěžovatele nebylo, neboť obecné soudy výslovně možný úspěch budoucí stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění nevyloučily, přičemž opak nelze dovozovat z toho, že jej konkrétně neinstruovaly, co má učinit pro zvýšení svých šancí. Napadená rozhodnutí tak nelze interpretovat jinak, než že dle názoru obecných soudů podmínky tohoto institutu stěžovatel dle jejich vnitřního přesvědčení nesplňuje v současnosti, resp. v době řízení o jeho žádosti.
20. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce 3). Jistě je pravdou, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění jen pro skutečnosti, na nichž bylo založeno původní odsouzení stěžovatele, představuje porušení čl. 40 odst. 5 Listiny (např. nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019). To však neznamená, že by nebylo vůbec možno přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel je recidivistou, a klást na něj vyšší nároky než na prvopachatele ohledně toho, aby soud přesvědčil o tom, že přes nenaplnění účelu dříve uložených trestů jsou u něj podmínky polepšení a prognózy budoucího řádného života splněny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3846/19 ze dne 28. 1. 2020, bod 27., či usnesení sp. zn. III. ÚS 1041/18 ze dne 22. 5. 2018, body 23. až 25.).
21. Jinými slovy, jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, tedy nelze jejich (ne)splnění dovozovat toliko z minulosti, neznamená to, že by u vědomí jejich vázanosti na přítomnost a budoucnost nemohly obecné soudy při posuzování jejich naplnění do úvahy brát v celkovém kontextu života odsouzeného jako jeden z nevýlučných faktorů i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění či amnestie prezidenta republiky. Jakkoliv tím nikdy nesmí být vyloučena možnost reálně dosáhnout podmíněného propuštění, neznamená to, že by po takovém odsouzeném, který se dopouští trestné činnosti opakovaně, jemuž musel být po podmíněném propuštění znovu nařízen přímý výkon trestu atd., nebylo možno požadovat intenzivnější snahu či delší působení výkonu trestu odnětí svobody než po ostatních (zejména prvotrestaných).
22. Tak je tomu právě ve stěžovatelově věci. Obecné soudy ústavně aprobovaným způsobem přihlédly k předchozím odsouzením stěžovatele i ke skutečnosti, že již dříve z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn byl, a to dokonce dvakrát, ale pokaždé ve zkušební době spáchal nový trestný čin, jakož i že se trestné činnosti dopouštěl i poté, co mu byla část trestu prominuta v rámci amnestie prezidenta republiky.
23. Co se týče stěžovatelových výhrad obecně ke konceptu kázeňských odměn, Ústavní soud ustáleně vychází z toho, že jejich (ne)získání je přípustným kritériem, které obecné soudy při své rozhodovací činnosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zohledňovat vedle dalších skutečností mohou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1026/18 ze dne 5. 2. 2019, bod 11; či usnesení sp. zn. I. ÚS 616/20 ze dne 25. 3. 2020). Na tomto svém přístupu Ústavní soud neshledává důvodu ničeho měnit ani v nyní posuzované věci.
24. Námitka nemožnosti získat kázeňské odměny, neboť tyto věznice, zejména Věznice Příbram, neudílí, zůstává v rovině ničím nepodloženého tvrzení. Ústavnímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že v českých věznicích v současnosti kázeňské odměny získat lze (srov. např. z poslední doby usnesení sp. zn. I. ÚS 960/20 ze dne 12. 5. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 71/19 ze dne 11. 2. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3834/19 ze dne 4. 2. 2020 aj.), a to včetně Věznice Příbram (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 616/20 ze dne 25. 3. 2020).
25. Ani námitka 4) nemohla pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí Ústavního soudu zvrátit. Stěžovatel vytýká obecným soudům extrémní rozpor, který měl údajně spočívat v tom, že z hodnocení Věznice Příbram dovodily negativní doporučení soudu ohledně jeho žádosti. K tomu Ústavní soud připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
26. Takovýto kvalifikovaný rozpor však mezi obsahem hodnocení Věznice Příbram a skutkovými závěry obecných soudů z nich vyvozenými dán není. Stěžovatel zjevně relevantní části odůvodnění obecných soudů, tedy: "...avšak nezískal žádnou kázeňskou odměnu a věznice jeho žádost o podmíněné propuštění nedoporučuje ke kladnému vyřízení."(bod 5. napadeného usnesení prvostupňového soudu) a "...a věznice jeho podmíněné propuštění nedoporučila." (s. 1 napadeného usnesení stížnostního soudu) interpretuje tak, že oba v jeho případě činné obecné soudy z hodnocení Věznice Příbram vyvodily explicitně formulované negativní doporučení této věznice, ačkoliv předmětné hodnocení žádný explicitní závěr v tomto směru neobsahuje. Je však zřejmé, že právě to měly na mysli i oba obecné soudy, jejichž inkriminované pasáže nevyjadřují přítomnost explicitního negativního doporučení, ale absenci explicitního pozitivního doporučení. To přitom skutečně, jak ostatně uznává i sám stěžovatel, v předmětném hodnocení obsaženo není. Žádný extrémní rozpor v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal.
V. Závěr
27. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ani postupem jim předcházejícím nebyla ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu