ECLI:CZ:US:2020:1.US.1732.20.1
sp. zn. I. ÚS 1732/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Kovaříka, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Zlatnická 1582/10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2019 č. j. 5 C 357/2016-230, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019 č. j. 14 Co 102/2019-263 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 č. j. 23 Cdo 4328/2019-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení odměny ve výši 130 000 Kč, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal po žalované z titulu odměny za poskytování právních služeb. Žalovaná uplatněný nárok neuznala s tím, že smlouva o poskytování právní služeb byla ukončena na základě výpovědi žalované. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečná odůvodnění napadených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy všech stupňů vyložily právní normy tak extrémně, že porušily jeho ústavní práva. Poukazuje na řadu námitek sdělených již v řízení před soudy, týkajících se především hodnocení důkazů a na jejich základě učiněných právních základů. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel s ním nesouhlasí a tvrdí, že jednoznačně vymezil náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů otázky předložené stěžovatelem nemohou založit přípustnost dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání pouze souhrnně uvedl předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž byť i jen k některému z nich výslovně přiřadil příslušnou právní otázku. Nejvyšší soud uvedl, že z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Ústavní soud současně připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
Z uvedených důvodů ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu