ECLI:CZ:US:2020:1.US.1738.19.1
sp. zn. I. ÚS 1738/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 3 Afs 368/2017-194 a ze dne 28. března 2019 č. j. 3 Afs 18/2018-154 a ze dne 17. dubna 2019 č. j. 3 Afs 26/2018-141, a rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 102/2012-282, ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 29 Af 37/2012-175, ze dne 12. prosince 2017 a č. j. 29 Af 86/2012-233, ze dne 30. října 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadenými rozsudky Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Brně, který stěžovatelce nepřisvědčil.
3. Sérií rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Ivančice, kterými byla stěžovatelce za zdaňovací období let 2005, 2006 a 2007 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob v celkové výši 13 961 232 Kč, dodatečně vyměřena daňová ztráta v celkové výši - 4 370 071 Kč, stanoven nárok na daňový bonus dle §35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v celkové výši 0 Kč, a stěžovatelce bylo předepsáno penále z doměřené daně v celkové výši 1 760 267 Kč a penále z doměřené daňové ztráty v celkové výši 143 926 Kč (rozsudky sp. zn. 3 Afs 18/2018 a 29 Af 102/2012).
4. Rovněž byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007 ve výši vlastní daňové povinnosti 6 176 127 Kč. Správce daně neuznal stěžovatelce uplatněný odpočet daně z dokladu č. 016/2007 vystaveného společností EDHESSA, s. r. o., na částku 32 500 000 Kč (rozsudky sp. zn. 3 Afs 26/2018 a 29 Af 37/2012).
5. Další sérií platebních výměrů byla stěžovatelce za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2005, 1., 3. a 4. čtvrtletí roku 2006 a 1. a 3. čtvrtletí roku 2007 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 6 305 987 Kč; třemi posledně uvedenými platebními výměry byla žalobkyně současně vyrozuměna o povinnosti uhradit penále v celkové výši 1 151 654 Kč (rozsudky sp. zn. 3 Afs 368/2017 a 29 Af 86/2012).
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší správní soud neposkytl ochranu jejímu právu na projednání věci zákonným soudcem. Je to právě stát, kdo je povinen uspořádat svůj justiční systém tak, aby soudy mohly každému zaručit právo na to, aby jeho věc byla rozhodnuta zákonným a předem předvídatelným způsobem určeným soudcem. Senát správního soudu prvého stupně ve všech řízeních předcházejících ústavní stížnosti nebyl řádně a předvídatelně obsazen zákonnými soudci a kasační soud se s námitkou porušení práva na zákonného soudce nevypořádal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
7. Zákonný soudce nebyl dodržen ani před kasačním soudem - ten měl otázku běhu hmotněprávních lhůt předložit k posouzení rozšířenému senátu. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ostatně zaujal Ústavní soud stanovisko, dle něhož, dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dle §17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
8. Stejně tak měl soud povinnost předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda vede opožděné sdělení částky daně dlužníkovi, tj. po uplynutí lhůty pro stanovení daně podle právní úpravy platné v dobé vzniku daňové povinnosti, k nemožnosti vybrat příslušný dluh nebo k zániku tohoto dluhu nebo k jinému právnímu důsledku, třebaže daňové orgány byly schopny stanovit během této lhůty přesnou částku dlužné daně podle platných právních předpisů.
9. S ohledem na výše uvedenou ústavně právní argumentaci proto stěžovatelka považuje za vhodné, aby Ústavní soud přímo konfrontoval své dřívější právní závěry k modifikaci (prodloužení) běhu hmotněprávních lhůt pro vyměření daně v době, kdy tyto lhůty doposud neskončily s kategorickými závěry rozsudku Soudního dvora EU ve věci Molenbergnatie, C-201/04.
II. Posouzení Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)] a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatele zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
13. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podaným kasačním stížnostem) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem a ani procesní nedostatky řízení před obecnými soudy Ústavní soud neshledal.
14. Stran namítaného nezákonného soudce v napadených rozhodnutích Krajského soudu v Brně kasační soud shodně konstatoval následující. Stěžovatelka namítala, že před krajským soudem v tom, že rozdělováním věcí na úseku správního soudnictví byla pověřena vedoucí soudní kanceláře a že rozvrh práce neobsahoval výslovné pravidlo pro určení tříčlenného senátu pro rozhodování jednotlivých věcí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozvrh práce krajského soudu nesplňoval standardy formulované v nálezu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2769/15, způsob sestavení konkrétního senátu však v závěru neshledal jako a priori nezákonný. Tento svůj závěr opřel o intertemporální účinky judikatury Ústavního soudu. Zdůraznil, že nález sp. zn. I. ÚS 2769/15, byl vydán teprve tři roky po zahájení řízení před krajským soudem v projednávané věci. Na způsob sestavování tříčlenného panelu z vícečlenného soudního oddělení je tudíž podle kasačního soudu nutno nahlížet optikou tehdejší zavedené praxe, která byla v rozhodné době soudy běžně praktikována a nevyvolávala žádné apriorní pochybnosti o vhodnosti takto nastavených pravidel. Je zcela pochopitelné, jestliže dlouhodobě praktikovaný postup, na němž není obecně shledáváno nic problematického, který není nijak relevantně zpochybňován a jenž je činěn v dobré víře v to, že je správný, je obecně vnímán jako zákonný. Jelikož současně stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly nezákonnosti (nikoliv pouze nevhodnosti) složení senátů, shledal kasační soud tuto námitku nedůvodnou. Postup přidělování věcí na správním úseku krajského soudu byl podle kasačního soudu sice nevhodný, nikoli však bez dalšího nezákonný.
15. Výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu by optikou ústavněprávního přezkumu nemusely bez dalšího obstát. Nejvyšší správní soud nicméně vyslovené závěry opřel dále i o konkrétní personální poměry na správním úseku Krajského soudu v Brně, které neshledal toliko nepředvídatelné, ani iracionální, jako tomu bylo v případě přezkoumávaném Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 2769/15. "Ke dni zahájení řízení o žalobě se uvedené oddělení skládalo z pěti soudců, a to z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a členů senátu JUDr. Evy Lukotkové, JUDr. Kateřiny Mrázové, Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Tomáše Foltase. Z předmětného rozvrhu práce ve znění jeho pozdějších změn dále mimo jiné plyne, že k uvedenému dni (podání žaloby, pozn. usoud) byly dvě soudkyně - JUDr. Eva Lukotková a JUDr. Zuzana Bystřická též samosoudkyněmi ve specializované agendě Ad a Az a JUDr. Tomáš Foltas místopředsedou krajského soudu. Je tedy zřejmé, že početnější obsazení předmětného senátu nebylo výsledkem libovůle vedení soudu, ale šlo o racionální opatření, sledující zajištění chodu tohoto senátu v situaci, kdy dvě jeho soudkyně současně vykonávaly též jinou, specializovanou agendu (což vylučovalo jejich plné vytížení v rámci senátního rozhodování) a jeden soudce zastával funkci místopředsedy soudu, s čímž je spojen snížený podíl na vlastní rozhodovací činnosti. Nejvyšší správní soud má za to, že tyto skutečnosti významně odlišují nyní projednávanou věc od případu, kterým se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ve věci rozvrhu práce na Krajském soudě v Ostravě. Zatímco existence sedmičlenného soudního oddělení na Krajském soudě v Ostravě nebyla podložena dostatečnými důvody a fakticky umožňovala vytvoření alespoň dvou tříčlenných senátů v podstatě v libovolné kombinaci, rozvrh práce na Krajském soudě v Brně tak vysoké intenzity nepředvídatelnosti nedosahuje; současně platí, že pro vytvoření vícečlenného oddělení na Krajském soudě v Brně byly dány racionální důvody."
16. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout skutečnost, že zatímco v případě namítaného nálezu skutečně došlo k zásahu do složení rozhodujícího senátu ze strany funkcionáře, v nyní projednávané věci je námitka stěžovatelky vedena toliko v rovině hypotetické. Rovněž s ohledem na specifické okolnosti případu shrnuté Ústavním soudem (bod 13 tohoto usnesení) tak Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky stran nezákonného soudce v případě Krajského soudu v Brně.
17. Stěžovatelka ve své stížnosti zpochybňuje pravomoc rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu k rozhodnutí ve věcech bez rozšířeného senátu (patrně dovozuje mj. nepřípustný odklon od dříve vyslovených závěrů "malého senátu" kasačního soudu reprezentované rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011 - 218). Nejvyšší správní soud však stěžovatelce osvětlil, proč se jí namítané judikatorní závěry na její případ neuplatní způsobem, který stěžovatelka požaduje.
18. Stěžovatelka již před správními soudy zpochybnila též závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14 a dovolává se toho, aby na její případ nebylo aplikováno přechodné ustanovení §264 odst. 4 daňového řádu, které ve spojení s §148 odst. 2 písm. b) téhož zákona má za následek prodloužení prekluzivní lhůty pro vyměření daně o jeden rok. Kasační soud však stěžovatelce osvětlil, že stran retrospektivního působení judikatury se tyto účinky uplatňují především
při posouzení otázek hmotného práva, kam spadá i úprava běhu prekluzivní lhůty. Naopak v otázkách procesních musí být tento princip uplatňován obezřetně, aby nedošlo k odepření práva na spravedlivý proces (k tomu soud odkázal například na zkrácení či uplynutí lhůty k podání žaloby a související judikaturu). Nejvyšší správní soud následně vyložil, že v souladu s namítaným nálezem neshledal žádný důvod, pro který by bylo na místě se od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/14 odchýlit a v tomto ohledu tak nevybočil z mantinelů práva stěžovatelky na spravedlivý proces (resp. zákonného soudce). Stejně tak námitka nutného předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru se jeví Ústavnímu soudu jako zjevně účelová.
19. Stěžovatelka se rovněž dovolávala uplatnění závěrů plynoucích z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Molenbergnatie, C-201/04 v její věci, které Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/14 dle stěžovatelky nepřípustně nereflektoval. Nejvyšší správní soud však stěžovatelku upozornil, že Ústavní soud přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr, proč je nepřijatelné, aby nová právní úprava jakkoli zasahovala do prekluzivních lhůt, jejichž běh skončil ještě za trvání předchozí úpravy (takové "obživnutí" lhůty či obdobné důsledky by představovaly přímou retroaktivitu nové úpravy, která je zásadně vyloučena). Ani rozhodující senát Ústavního soudu v této věci neshledal důvod k tomu, aby závěry tam vyslovené revidoval.
20. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu