ECLI:CZ:US:2020:1.US.1746.20.1
sp. zn. I. ÚS 1746/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Moniky Zapletalové, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 19. 6. 2019 č. j. 59 Co 102/2019-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. 5 C 164/2017, potvrzeným ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu, bylo k návrhu žalobce zrušeno spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. X1 v katastrálním území a obci Chvalčov, jehož byli podílovými spoluvlastníky, a to žalobce v rozsahu 15/16 a stěžovatelka v rozsahu 1/16, přičemž do výlučného vlastnictví žalobce byl přikázán nově vytvořený pozemek p. č. X1 o výměře 522 m2 a do výlučného vlastnictví stěžovatelky pozemek p. č. X2 o výměře 35 m2.
Stěžovatelka uvádí, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 4002/2019-203, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. I když stěžovatelka nezahrnula usnesení Nejvyššího soudu do petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud má za to, že formální požadavky pro projednání ústavní stížnosti jsou naplněny, aniž by stěžovatelku vyzýval k doplnění petitu. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti rekapituluje právní závěry Nejvyššího soudu, shledávající souladnost rozhodnutí krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu a rozhodnutí o dovolání k ústavní stížnosti přiložila.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí, rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu považuje za nedostatečně odůvodněná až nepřezkoumatelná a některé skutkové závěry mají postrádat oporu v provedeném dokazování. Zejména namítá, že odvolací soud rozhodl o rozdělení pozemku způsobem působícím jí podstatnou újmu, spočívající zejména ve snížení hodnoty jejího dalšího zastavěného pozemku, potažmo stavby, neboť byl vyloučen přístup do těchto nemovitých věcí automobilem, a to za situace, kdy existovala možnost rozdělení pozemku způsobem tuto újmu nepůsobící ani jednomu účastníku řízení. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že stěžovatelce zůstane po rozdělení pozemku zachován přístup ke stavbě automobilem vlastním uvážením, ačkoliv k tomuto závěru bylo třeba posouzení provedené na základě odborných znalostí, jimiž odvolací soud nedisponuje.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího názoru na vhodnější rozdělení pozemku ve spoluvlastnictví účastníků řízení.
Ústavní soud se především neztotožňuje se stanoviskem stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění až nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že ve věci naopak bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Závěry soudů, podložené znaleckým posudkem, podle nichž pozemek lze reálně rozdělit podle velikosti podílů účastníků, při zachování přístupu k oběma pozemkům z veřejné komunikace a bez snížení hodnoty pozemků ve smyslu ust. §1144 odst. 1 obč. zák., přičemž rozdělením pozemku nevzniknou náklady, jsou srozumitelně a logicky odůvodněny. Soudy se vyjádřily i k námitce stěžovatelky ohledně obtížnějšího příjezdu na pozemek, kterou neshledaly relevantní, neboť stěžovatelce byla zachována možnost příjezdu na pozemek a event. omezení komfortnosti je akceptovatelné, případně řešitelné např. vhodným způsobem jízdy, dopravně technickým řešením, úpravou vrat stodoly, úpravou terénu apod. Při rozhodování tak zohlednily princip proporcionality, kdy jistá omezení stěžovatelky při realizaci jejího vlastnického (ve vztahu k celku minoritního) práva, ale při zachování účelného využití nově vzniklé nemovitosti stěžovatelkou, se nejeví v porovnání s jí navrhovaným zásahem do vlastnického práva žalobce jako neúměrná.
Soudům nelze ani vytýkat, že si v otázce ohledně možného pohodlnějšího přístupu stěžovatelky k nemovitosti (stodole) učinily vlastní úsudek bez dalšího odborného posouzení. Je zcela věcí civilního soudu, aby vážil, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Nadto je evidentní, že posouzení dané otázky nevyžaduje odborné znalosti, jak se domnívá stěžovatelka.
Ústavní soud dodává, že věcí se velmi podrobně zabýval i Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky, který rozhodnutí krajského soudu shledal jako souladné s jeho dosavadní rozsáhlou a v odůvodnění rozhodnutí citovanou judikaturou (např. sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, 22 Cdo 3736/2016, 22 Cdo 92/2005, 22 Cdo 2474/2006, 22 Cdo 1431/2012, 22 Cdo 2437/2012, 22 Cdo 837/2018), 22 Cdo 3533/2007, 22 Cdo 3685/2008, 22 Cdo 3782/2016, 22 Cdo 5100/2016, 22 Cdo 4852/2017 a další). S ohledem na uvedené Ústavní soud nepovažuje za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a zdůrazňuje, že je věcí právě Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Ostatně vůči závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ani stěžovatelka žádné výhrady nevznáší.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uzavírá, že civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, pak sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu