ECLI:CZ:US:2020:1.US.1773.20.1
sp. zn. I. ÚS 1773/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Mgr. Eliškou Čáslavskou, advokátkou se sídlem Betlémské nám. 6, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2019 č. j. 16 Nc 41/2016-641 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 14/2020-692 ze dne 4. 3. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1, 3, 4 a čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o výživném.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem městského soudu bylo upraveno výživné stanovené soudem prvního stupně tak, že výživné pro syna činí za dobu od 1. 11. 2016 do 10. 10. 2018 částku 4 000 Kč měsíčně a za dobu od 11. 10. 2018 částku 13 000 Kč měsíčně; výše výživného pro nezletilou dceru za dobu od 1. 11. 2016 do 10. 10. 2018 činí 3 500 Kč měsíčně a za dobu od 11. 10. 2018 činí 12 000 Kč měsíčně; bylo rovněž rozhodnuto o dlužném výživném a způsobu a lhůtách jeho splatnosti. Dále bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o výživném a dlužném výživném, které je povinna uhradit matka (za dobu praktikování střídavé péče) a byl upraven způsob jeho úhrady.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, namítá nepřezkoumatelnost úvah a libovůli soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Zejména poukazuje na nesprávné hodnocení jeho majetkových poměrů, kdy soudy vzaly v úvahu vlastnictví několika nemovitých věcí, aniž by blíže zkoumaly jejich tržní hodnotu a prodejnost, a to i pokud jde o vlastnictví nemovitosti v Německu. Nesprávně posuzovaly možnosti jeho příjmů ze společnosti X, jejímž je jen polovičním spoluvlastníkem a bez souhlasu druhého společníka tak nemůže činit žádná rozhodnutí, a to ani pokud jde o nerozdělování zisku či výše svého platu. Nesprávně hodnotily pohyb a zůstatky na jeho bankovním účtu, nezohlednily, že vysoké finanční vklady v červnu 2018 v celkové výši 2 200 000,- Kč řádně objasnil čestným prohlášením své matky, že se jedná o svěřené finanční prostředky. Neprovedly dokazování ohledně ceny jím vlastněných obrazů a pominuly, že malíř je rodinným známým, kdy jeho obrazy stěžovatel nemá jako investici a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby je prodal. Soudy zohlednily v celkové majetkové situaci stěžovatele i výhru ve Sportce 650 894,- Kč, aniž by však přihlédly k tomu, že nezletilí se na této výhře podíleli ve formě nákladných dárků. Odvolací soud při stanovení výživného pominul, že jeho současná manželka se nacházela ve vysokém stupni těhotenství. Namítá, že vyživovací povinnost obou rodičů byla přenesena v neúměrné míře na něj, neboť nebyl zohledněn rozsah styku stěžovatele s dětmi a okolnost, že vzhledem k věku dětí matka již nenahrazuje svůj příspěvek osobní péčí. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí soudu o výživném je za hranicí reálných možností rodiče, nutně povede k jeho osobnímu bankrotu, je proto v přímém rozporu se zájmy nezletilých.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu však představuje pouze polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud se především neztotožňuje s názorem stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, přičemž námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se soudy řádně zabývaly a objasnily, proč je neshledaly důvodnými. Mimo jiné poukázaly na snahu stěžovatele o zneprůhlednění své majetkové situace, zjevně účelové přelévání finančních prostředků mezi stěžovatelem a jeho matkou, na s ničím nekorespondující tvrzení o vrácení částky 7 000 EUR jako půjčky firmě X, rozpornost tvrzení stěžovatele ohledně hrozícího finančního krachu za situace, kdy přistoupil k výstavbě domu (podle jeho tvrzení jde o rekonstrukci). Odvolací soud při úvaze o příjmech otce vycházel z částek, pohybujících se mezi 60 000 Kč - 80 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 11. 2016 do 10. 10. 2018 a 80 000 Kč - 100 000 Kč za dobu od 11. 10. 2018, přičemž zdůraznil, že vyživovací povinnost k nezletilým dětem obecně předchází dalšímu rozšiřování podnikání zejména tehdy, kdy otec neprokázal nutnost ponechávání zisku ve firmě. Odvolací soud však přihlédl k široce nastavenému styku otce s dětmi a po přezkoumání majetkových poměrů otce výživné vyměřené soudem prvního stupně částečně snížil.
Ústavní soud má za to, že soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného, relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Věc posuzovaly v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného přesvědčivě odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil.
Nic nenasvědčuje, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud proto považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat výroky soudů v běžných civilních sporech o výši výživného, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší znovu posuzovat majetkové poměry stěžovatele a míru zisku či podnikatelskou taktiku obchodní společnosti ve spoluvlastnictví stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům není z ústavního hlediska co vytknout ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu