ECLI:CZ:US:2020:1.US.1798.20.1
sp. zn. I. ÚS 1798/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Žižkov, se sídlem v Praze 3, Pod Lipami 64, zastoupeného Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krčská 981/50, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 615/2020-151 ze dne 23. 4. 2020, alternativně proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 60/2019-266 ze dne 19. 3. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) Olgy Matoušové, b) PhDr. Magdaleny Sudkové a c) Ing. Petra Sudka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 19 C 382/2019-95 ze dne 18. 9. 2019 bylo zastaveno řízení, iniciované stěžovatelem, pro překážku věci rozsouzené; stěžovatel se podle obvodního soudu novou žalobou snažil zhojit svou neaktivitu v původním řízení poté, co v řízení vedeném u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 6 C 139/2015 neúspěšně využil možnosti obnovy řízení (viz napadené usnesení Městského soudu v Praze). Shora uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 58 Co 365/2019-111 ze dne 30. 10. 2019; odvolací soud doplnil, že původní žaloba nebyla zamítnuta pro předčasnost, jak naznačoval stěžovatel v postavení žalobce, nýbrž pro neunesení důkazního břemene co do faktické existence bytů, k nimž se domáhal určení věcného břemene. Dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému usnesení Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; proti usnesení Nejvyššího soudu je i včasná a přípustná ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Ve svém podání stěžovatel obsáhle cituje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, s nímž polemizuje, a popisuje vlastní náhled právního hodnocení věci, žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci však Ústavnímu soudu nepředkládá. Nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, podle kterého nový důkaz nepředstavuje novou skutečnost, která by mohla vést k zahájení nového řízení v důsledku zamítnutí původní žaloby pro předčasnost, jímž by nebyla založena překážka věci rozhodnuté (res iudicata). Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě mohl Nejvyšší soud překročit svoji judikaturu, aby byl faktický stav uveden do souladu s právním a vyřešila se záležitost, jež dosud závisela na důkazu, neoprávněně požadovaném soudem prvního stupně. Všechna dosud vedená soudní řízení je podle stěžovatele třeba posuzovat v souvislosti a v souladu se zásadou spravedlnosti, zaručenou jak §3 o. s. ř., tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. V právě popsané části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se dovolací soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatele, jehož obsah přezkoumal spolu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, které má za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání vyjadřuje svůj nesouhlas s vyřešením procesní otázky, týkající se překážky věci rozhodnuté ("zda původní řízení, v němž byl jinak specifikován předmět řízení, představuje pro toto soudní řízení překážku věci rozhodnutí či nikoli"), neoznačuje však žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by posouzení odvolacího soudu mělo být v rozporu; ani dovolacímu soudu není taková judikatura podle jeho odůvodnění známa. Dále Nejvyšší soud vypořádává, proč je jediné stěžovatelem označené rozhodnutí dovolacího soudu nepřiléhavé pro souzenou věc. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přesto Nejvyšší soud nad rámec uvedeného znovu stěžovateli vysvětluje, proč jeho právní názor neobstojí. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
8. Ústavní soud není další odvolací instancí a není jeho úkolem opakovat stěžovateli poněkolikáté důvody jeho neúspěchu; jeho úkolem (pravomocí) není ani vydávat jakákoli doporučení (tolik ke stěžovatelově žádosti v závěru jeho podání). Stěžovatel nikterak nevymezil, v čem spočívá porušení jeho základních práv. Odkazuje-li se na právní nejistotu uživatelů bytů, způsobenou "jednáním soudů", nebylo-li dosud do katastru nemovitostí zapsáno fakticky respektované věcné břemeno k bytům v předmětném bytovém domě v důsledku absence potřebné podkladové listiny, pak nepředkládá relevantní argumentaci. Stěžovatelem blíže neurčení uživatelé bytů se na Ústavní soud neobrátili a Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by se jejich případná právní nejistota mohla dotýkat základních práv stěžovatele. Přezkum Ústavního soudu se omezuje na posouzení, zda napadené soudní rozhodnutí v konkrétním soudním řízení bylo vydáno v souladu se zárukami plynoucími jednotlivci z ústavního pořádku; v daném ohledu Ústavní soud žádný nedostatek neshledal. Dalšími tvrzeními a námitkami stěžovatele, vztahujícími se k dřívějším řízení, se blíže nezabýval, neboť Nejvyšším soudem bylo stěžovateli dostatečně osvětleno, proč nebyla jeho argumentace žádným ze zainteresovaných obecných soudů vyslyšena.
9. Napadá-li stěžovatel alternativně usnesení odvolacího soudu, kterým byla pravomocně zamítnuta žaloba na obnovu řízení, činí tak zjevně po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jak bylo telefonicky ověřeno u obvodního soudu, bylo napadené usnesení doručeno do datové schránky zástupkyně stěžovatele dne 3. 5. 2019. Ze zákona o Ústavním soudu neplyne žádný důvod, proč by se včasnost napadení daného usnesení odvolacího soudu ústavní stížností měla odvíjet od posledního rozhodnutí v jiném soudním řízení (napadeného usnesení dovolacího soudu).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu