ECLI:CZ:US:2020:1.US.1824.20.1
sp. zn. I. ÚS 1824/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ladislava Jareše, zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 1327, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 463/2019-48 ze dne 5. 5. 2020, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 50 A 29/2019-50 ze dne 6. 11. 2019, rozhodnutí náčelníka Vojenské policie č. j. 96-25-65/2012-5104 ze dne 23. 1. 2019 a rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor č. j. 11-64/2014-4215 ze dne 31. 3. 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vojenské policie, se sídlem v Praze 6, Rooseveltova 620/23, a Velitelství Vojenské policie Tábor, se sídlem v Táboře, Kpt. Jaroše 2269, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Náčelník Vojenské policie zamítl napadeným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2019 (dále jen "druhostupňové rozhodnutí") odvolání stěžovatele proti výroku III. napadeného rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 31. 3. 2015 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), ve věci o nároku na odměnu za služební pohotovost zařazením stěžovatele do bojové a mobilizační pohotovosti, a prvostupňové rozhodnutí potvrdil; výroky I. a II. prvostupňového rozhodnutí byly náčelníkem Vojenské policie změněny tak, že odvolání bylo částečně vyhověno a stěžovateli přiznán nárok na odměny za služební pohotovosti, které se staly splatnými v období od 22. 3. 2009 do podání žádosti a přiznán úrok z prodlení z částek odpovídajících výši odměn za nařízené služební pohotovosti. V odůvodnění rozhodnutí náčelník Vojenské policie mimo jiné dospěl k závěru, že ve vztahu k stěžovateli nebyla nařízena bojová a mobilizační pohotovost, nebyla tedy uložena jakákoli povinnost vztahující se k zabezpečení plnění úkolů směřujících k dosažení a udržení bojové a mobilizační připravenosti, zejména pak povinnost dostavit se v určené lhůtě 360 minut na určené místo, přičemž stěžovatel nebyl mimo dobu služby ve svém osobním volnu jinak omezen.
3. Stěžovatel podal proti druhostupňovému rozhodnutí správní žalobu, kterou se domáhal přezkumu druhého výroku týkajícího se bojové a mobilizační pohotovosti. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok na odměnu za bojovou a mobilizační pohotovost stěžovateli nevznikl. Krajský soud ohledně posouzeni´ povahy bojové a mobilizační pohotovosti odkázal na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu cˇ. j. 4 As 84/2016-96 ze dne 4. 5. 2017 a č. j. 4 As 225/2018-45 ze dne 17. 10. 2018, kterými již v minulosti Nejvyšší správní soud rozhodoval v dané věci stěžovatele. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
4. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím a domáhá se jejich zrušení. Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že v rámci správního řízení označil důkazy za účelem prokázání, že institut bojové a mobilizační pohotovosti byl zneužíván k povolávání příslušníků do zaměstnání k plnění služebních úkolů nesouvisejících s institutem bojové a mobilizační pohotovosti; takové důkazy nicméně bez řádného zdůvodnění provedeny nebyly. Stěžovatel poukazuje zejména na neprovedený výslech operativního pracovníka (kpt. Ing. Romana Kalouse), který se měl zadaných úkolů k prověřování a odhalování trestné činnosti se stěžovatelem účastnit. Zadruhé, stěžovatel namítá podjatost úřední osoby JUDr. Šilpocha, který vedl správní řízení v prvním stupni; ten měl podle stěžovatele v rámci výslechů neprotokolovat skutečnosti, které svědci skutečně uvedli, svědky k výpovědi navádět, vynechávat podstatné informace atd. K prokázání podjatosti navrhl stěžovatel důkaz zvukovými nahrávkami z výslechů svědků, který však rovněž nebyl nikdy proveden.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na článek Listiny - jakoukoli kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; stěžovatel toliko opakuje námitky ohledně neprovedení dalších důkazů, se kterými se již správní soudy (často opakovaně) v minulosti vypořádaly. K instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů však podle čl. 83 Ústavy Ústavní soud povolán není a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. Z požadavků řádného procesu plyne mimo jine´ právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzeni´ navrhovat důkazy, čemuž koresponduje povinnost obecných soudu° se s jejich argumentaci´ a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat [viz např. nález sp. zn. I. U´S 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)]. Soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť by pak mohly být nadbytečně prováděny i důkazy, které pro rozhodnutí věci nemají význam. Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybeni´ soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jezˇ nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dane´ řízení a které mohou být dokonce i výrazem zdržovací taktiky.
8. V nyní projednávané věci stěžovatele lze toliko odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů, které srozumitelně a logicky vysvětlily, proč v důsledku zařazení do bojové a mobilizační pohotovosti vnitřními rozkazy velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, vydanými v návaznosti na rozkaz ministryně obrany, stěžovateli nebyla nařízena služební pohotovost; stejně tak pečlivě odůvodnily svůj závěr, že stěžovateli nebyla fakticky uložena omezení, která by byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. V bodě 40 napadeného rozsudku krajský soud ohledně povolávání příslušníků útvaru do pohotovosti uvedl, že je nezbytné rozlišovat mezi bojovou a mobilizační pohotovostí, jejíž aktivace se předpokládá ve válečném stavu či při ohrožení bezpečnosti státu, od pohotovostí v mírové době, přičemž krajský soud uvedl, že nebylo třeba provádět dokazování výslechy svědků, neboť se jednalo se o pohotovosti sloužené v době mírové. Takový závěr není nepřezkoumatelný (jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 18 napadeného rozsudku). Neprovedení dalších důkazů ohledně skutečnosti, že institut bojové a mobilizační pohotovosti byl zneužíván k povolávání příslušníků do zaměstnání k plnění služebních úkolů, nesouvisejících s institutem bojové a mobilizační pohotovosti, tak nepředstavuje exces z ústavněprávních kautel spravedlivého procesu.
9. Ohledně námitky stěžovatele týkající se podjatosti úřední osoby lze pouze uvést, že správní soudy se s námitkou rovněž pečlivě a srozumitelně vypořádaly (body 47-49 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 31 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazující na body 57-63 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 225/2018-45). V posledně citovaném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud výslovně zabýval neprovedením důkazu zvukovými nahrávkami z výslechů svědků, přičemž uvedl, že z tvrzeného nesprávného protokolování svědeckých výpovědí ani ze skutečnosti, že jeden ze svědků měl vypovídat při opakovaných výsleších rozdílně, nelze bez dalšího usuzovat na podjatost úřední osoby. S právě uvedeným Ústavní soud souhlasí a lze pouze uzavřít, že závěr správních soudů, že v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost nasvědčující zájmu úředních osob na výsledku řízení, resp. jejich podjatosti, je ústavně konformní a nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu do činnosti správních soudů.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před správními soudy byla porušena stěžovatelova ústavní práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu