ECLI:CZ:US:2020:1.US.1826.20.1
sp. zn. I. ÚS 1826/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem Revoluční 17, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 6/2019-250 ze dne 10. 10. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 9/2020-281 ze dne 18. 3. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o změnu péče a zvýšení výživného.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ č. j. 25 Nc 200/2013-119 ze dne 18. 8. 2014 byla schválena dohoda rodičů, na základě níž byli oba nezletilí svěřeni pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do péče matky a otec se zavázal platit na výživu nezletilého staršího syna 5 000 Kč měsíčně a na výživu mladšího syna 4 500 Kč měsíčně. Dále byl upraven styk otce s nezletilými dětmi, na kterém se rodiče dohodli. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu otce na změnu péče na střídavou péči, neboť soudy neshledaly zásadní změnu poměrů ve smyslu ust. §909 obč. zák. Vzhledem k době, které uběhla od stanovení výživného a nástupu dětí do školy a do vyššího ročníku, rozhodly o povinnosti otce platit výživné na staršího syna ve výši 7 000 a mladšího syna 6 000 Kč, a o úhradě nedoplatku výživného ve výši 32 250 Kč a 27 750 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Zejména namítá, že byl nesprávně proveden jeho výpočet, neboť nebyly řádně posouzeny příjmy otce a soud se neorientoval v daňovém přiznání. Rovněž nebylo dostatečně přihlédnuto ke snížení jeho příjmů, zvýšení příjmů matky a rozsahu osobní péče o děti.
Dále je přesvědčen, že pro děti by byla vhodnější střídavá péče a v této souvislosti poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, podle něhož je premisou, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Uvádí, že je schopen se o děti starat a má k tomu adekvátní zázemí. Namítá, že soudy vzaly v potaz přání nezletilých dětí, aniž by dostatečně rozlišovaly mezi pojmy přání a zájmem dětí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů.
Pokud jde o výživné, Ústavní soud konstatuje, že soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného a relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost, kdy je posuzovaly z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci. Jak bylo předesláno, úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši a zaujímal stanovisko k mechanismu jejich výpočtu, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení ani pokud jde o rozhodnutí, týkající se navrhované změny péče o nezletilé. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, podle nichž ve věci nedošlo ke změně poměrů, jež by vyžadovala úpravu soudem schválené dohody rodičů o výchově dětí. Zejména poukázaly na to, že došlo ke stabilizaci poměrů, děti v aktuálně nastavené péči rodičů jsou spokojené, prospívají jak po stránce zdravotní, tak i prospěchové, o rodičích se vyjadřují velmi hezky, matka otci nijak nebrání v širokém styku s dětmi. I když došlo k částečnému zlepšení negativních projevů otce vůči matce, soudy vzaly v úvahy i problematickou komunikaci rodičů, zejména zpochybňování matky a jejích rozhodnutí ze strany otce. Z pohovoru s dětmi provedeného orgánem sociální péče i soudem vyplývá, že současné uspořádání jim zcela vyhovuje. Je jim známo, co je střídavá výchova a že otec si ji přeje, avšak tuto formu péče jednoznačně odmítají, zvláště mladší syn si ji nedovede vůbec představit. Změnu poměrů podle ustanovení §909 obč. zák. tak nelze dovozovat jen ze změny postoje otce, který v návrhu v podstatě upřednostňuje své přání a práva před přáním a právy nezletilých.
Uvedeným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout. Ústavní soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy věc posuzovaly v kontextu všech okolností podstatných pro posouzení, zda došlo k výrazné změně poměrů ve smyslu ustanovení §909 obč. zák. a přání nezletilých dětí tak nebylo, jak dovozuje stěžovatel, jediným hlediskem při rozhodování soudu.
Poukazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, zejména sp. zn. I. ÚS 2482/13 Ústavní soud neshledává jako případné či odporující závěrům ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by střídavá výchova měla být priotitou. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. Ústavní soud připomíná, že napadenými rozhodnutími nebylo prvotně rozhodováno o úpravě poměrů nezletilých dětí, ale bylo posuzováno, zda došlo k výrazné změně poměrů ve smyslu ustanovení §909 obč. zák.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Ústavní soud uzavírá, že z ústavního hlediska nelze mít výhrady k závěru soudů, že nedošlo ke změně poměrů, pro niž by bylo namístě změnit předchozí rozhodnutí o péči o nezletilé. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi s jejich zájmem, neboť prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) a ust. §906 odst. 1 a násl. obč. zák.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.;
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu