ECLI:CZ:US:2020:1.US.1860.20.1
sp. zn. I. ÚS 1860/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Františákové, zastoupené Mgr. Jiřím Cískem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 569/2020-308 ze dne 30. 3. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a dále a) Ing. Nikoly Geržičákové a b) Karla Geržičáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy, vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 302/2016, se stěžovatelka neúspěšně domáhala úplatného povolení nezbytné cesty - práva průchodu a průjezdu přes cestu existující na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky (1/3) a vedlejších účastníků (2/3).
2. Napadeným usnesením Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nenapadla jeden ze samostatných důvodů, které odvolací soud k jeho rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 117/2019-281 ze dne 4. 9. 2019, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 35 C 302/2016-240 ze dne 5. 3. 2019) vedly. Odvolací soud je podle něj založil na dvou právních závěrech, a sice: 1. na možnosti uzavření nájemní smlouvy; 2. na většinové vůli spoluvlastníků společné věci (dotčených pozemků, na nichž si stěžovatelka jako menšinový vlastník přála zřídit služebnost). Stěžovatelka přitom druhý z důvodů vůbec nenapadla a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřela. Za dané situace se Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu prvně napadeným důvodem vůbec nezabýval, neboť dovolání shledal nepřípustným jako celek.
3. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud si podle stěžovatelky počínal svévolně, neboť si domyslel důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které neexistovaly; na druhém z uvedených důvodů odvolací soud podle jejího názoru své rozhodnutí nezaložil. Dále stěžovatelka rozebírá a interpretuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Hodnocení Nejvyššího soudu je nesprávné, a tudíž nespravedlivé. Její dovolání mělo všechny zákonné náležitosti, předpoklady přípustnosti byly splněny a dovolání mělo být věcně projednáno.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
6. Úkolem Nejvyššího soudu není - jak se domnívá stěžovatelka - přezkoumávat z moci úřední správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Jelikož Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani další revizní instancí, jeho přezkum se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí (např. excesivním hodnocením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou právních důvodech).
7. Stěžovatelka s hodnocením dovolacího soudu nesouhlasí a zpochybňuje existenci druhého z důvodů, který podle Nejvyššího soudu rovněž vedl k zamítnutí žaloby (a obstál by i sám o sobě). Ústavní soud přezkoumal v popsaných intencích obsah napadeného usnesení i přiloženého rozsudku odvolacího soudu; dovolání stěžovatelky si Ústavní soud neopatřoval, neboť stěžovatelka nezpochybňuje závěr, že proti druhému z uvedených důvodů, ústících v zamítnutí žaloby, v dovolání nebrojila, nýbrž zpochybňuje jeho existenci vůbec. Za daných okolností postačilo Ústavnímu soudu k posouzení relevance stěžovatelčiny argumentace nahlédnout do přiloženého rozhodnutí soudu odvolacího.
8. Z toho podle Ústavního soudu jasně plyne, že jednak nezbytnosti zřízení služebnosti soudním rozhodnutím brání možnost uzavření nájemní smlouvy, navrhované vedlejšími účastníky, a jednak podle odvolacího soudu ve prospěch zamítnutí žaloby (tedy nedůvodnosti odvolání stěžovatelky) svědčila skutečnost, že stěžovatelka se nezbytné cesty domáhala jako jeden z podílových spoluvlastníků (spolu s vedlejšími účastníky každý z 1/3), přičemž ostatní většinoví spoluvlastníci zřízení nezbytné cesty odmítají a nesouhlasí s ním - stěžovatelka by tak neuspěla ani v režimu hospodaření se společnou věcí v rámci §1127 až 1130 o. z.; zřízení nezbytné cesty tak podle odvolacího soudu brání rovněž rozhodnutí dvoutřetinové většiny hlasů ostatních spoluvlastníků.
9. Ústavní soud proto v logicky a srozumitelně odůvodněném usnesení dovolacího soudu prvek svévole nespatřuje. Správnost interpretace rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem - rozdílné od interpretace stěžovatelčiny - nikterak neoslabuje skutečnost, že druhý z důvodů je obsažen "pouze" v jednom odstavci (bod 18 rozsudku), z čehož stěžovatelka nepřiléhavě dovozuje nepodstatnost a nerelevanci této části odůvodnění odvolacího soudu z hlediska výsledku řízení; totéž platí i pro odvolacím soudem užitou formulaci, uvedl-li v daném odstavci jednu z vět slovy "nabízí se úvaha", které stěžovatelka rovněž přikládá nepřiměřený význam.
10. Napadené usnesení se s ohledem na uvedené neprotiví ani závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1055/18 ze dne 9. 7. 2019 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť není nesouladné se závěrem, že je porušením práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, aniž by byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn. Ve věci stěžovatelky takový případ nenastal.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu