ECLI:CZ:US:2020:1.US.1875.20.1
sp. zn. I. ÚS 1875/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Celnerové, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 8, Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2019, č. j. 30 Co 31/2019-150; za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na dědění majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených (i nenapadených) soudních rozhodnutí, obsahem soudního řízení bylo určení dědického práva po manželovi stěžovatelky (dále jen jako "zůstavitel") zesnulém v roce 2014. Syn zůstavitele (dále jen jako "žalobce") se domáhal žalobou u Okresního soudu v Liberci vydání rozsudku, který by jej určil dědicem ze zákonné dědické posloupnosti. Žalobce totiž byl zůstavitelem v roce 2001 vyděděn, důvodem bylo tvrzení, že žalobce o zůstavitele neprojevoval trvalý zájem, který by jako potomek projevovat měl. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Nepřisvojil si argumentaci žalobce, že ve skutečnosti o zůstavitele zájem projevoval, ale ten jej v podstatě odmítal, přičemž příčinou rozporů byla osoba stěžovatelky, se kterou se zůstavitel oženil v roce 1984 po rozvodu s matkou žalobce. Usoudil, že kontakty mezi žalobcem a zůstavitelem byly sporé a nenaplňovaly podmínku trvalého zájmu, proto bylo vydědění oprávněné. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci výrok nalézacího soudu změnil a žalobce dědicem určil. Došel stejně jako nalézací soud k závěru, že mezi žalobcem a zůstavitelem došlo po rozvodu prvního manželství zůstavitele k odcizení, které se poté již nepodařilo zacelit. Vinu za to lze však přičítat především zůstaviteli, jestliže o bližší vztahy sám nestál, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu není možné přičítat odpovědnost potomkovi a "řešit" celou záležitost tím, že ten je zbaven svého zákonného dědického nároku. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatelka s citovaným rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti - provedl znovu výpovědi pouze jedné, tendenčně vybrané skupiny svědků a u důkazů, které nezopakoval, vyvodil mylná skutková zjištění. Nalézací soud rovněž v rozporu s §118a občanského soudního řádu řádně nepoučil stěžovatelku, že věc je možné posoudit odlišně od prvostupňového soudu a nevyzval ji, aby doplnila svá skutková zjištění či důkazní návrhy. Ve svém důsledku dle stěžovatelky postupoval odvolací soud svévolně, zatížil své rozhodnutí kvalifikovanými vadami a projevil despekt k vůli zůstavitele.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Stěžovatelka chybně v petitu ani v odůvodnění ústavní stížnosti nenapadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, u kterého přitom využila dovolání jako poslední opravný prostředek k ochraně práva. Od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, č. j. 24 Cdo 367/2020-190, nicméně výslovně odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti a dané rozhodnutí k ní přiložila. Ústavní soud proto v souladu se svou rozhodovací praxí (např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i citované usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady podání.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Právní rozměr celého sporu byl zdánlivě prostý - šlo o to, zda žalobce svých chováním naplnil kritéria, které zákon (starý i nový občanský zákoník, ustanovení o vydědění jsou shodná) spojuje s vyděděním ze strany zůstavitele, a tedy zda bylo vydědění po právu. Právní posouzení proto v podstatě záviselo na zhodnocení, jestli žalobce o zůstavitele (ne)projevoval trvalý zájem, jaký by syn projevovat měl. Námitky stěžovatelky v tomto směru takřka výhradně směřují do provádění a posuzování důkazů odvolacím soudem. Zdejšímu soudu s ohledem na jeho již výše vymezenou roli nicméně zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Přes tvrzení stěžovatelky, která podobné vady v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, shledala, naznačený extrémní nesoulad nebo projev svévole v nyní posuzované věci nenastaly.
10. Ústavní soud připomíná, že podstatou ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3608/18). Jak to již v rodinných sporech bývá, z argumentace stran je zřejmá subjektivní interpretace různých skutečností a jako i v tomto řízení je těžké s odstupem často i desítek let odhadovat, kdo komu co řekl nebo udělal a kdo nese větší odpovědnost za ochlazení vzájemných vztahů. Odvolací soud na základě rozsáhle předestřené judikatury Nejvyššího soudu (za všechny usnesení ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007) usoudil, že kromě zjišťování frekvence kontaktů a jejich kvality (což učinil dostatečně již nalézací soud) je nutné též zjistit, nakolik se na neprojevování náležitého zájmu o zůstavitele podílel on sám, neboť je to zpravidla nezájem rodiče o dítě, který bývá příčinou nezájmu dítěte o rodiče.
11. Na základě zmíněného východiska je logické, že odvolací soud znovu provedl zejména výslechy z okruhu známých a příbuzných žalobce, které měly osvědčit, zda žalobce o vztah se zůstavitelem stál. Chladnost a odtažitost zůstavitele k žalobci totiž nikdo ve výpovědích před soudem prvního stupně nerozporoval, a to ani svědci "přiklánějící se" ke stěžovatelce či ona sama. Pokud jde o konkrétní námitku proti hodnocení výpovědi svědka Závory, odvolací soud podrobně zdůvodnil (viz bod 38 napadeného rozsudku), proč nepřihlédl k hodnotící části jeho výpovědi. Postup soudu nelze označit jako svévolný, svědek skutečně těžko mohl z vlastní zkušenosti posuzovat věci, které se odehrály mnoho let před jeho příchodem do rodiny (mimochodem svědek jako přítel vnučky stěžovatelky nenaplňuje zcela představu nestrannosti). Navíc Ústavní soud nepřehlédl, že i z výpovědi svědka Závory shrnuté v prvostupňovém rozsudku (bod 18) je patrné, že zůstavitel vztah se žalobcem pojímal jednostranně ve stylu žalobce "se měl snažit", zatímco zůstavitel o sebemenších vstřícných krocích ze své strany neuvažoval. Jak výstižně odvolací soud podotkl, právo dědit je ústavně zaručeno (což připomíná nakonec též stěžovatelka) a nelze jej chápat tak, že by se žalobce o svůj povinný díl z dědictví měl nějak zasloužit, tj. v konkrétním přezkoumávaném případě se pod hrozbou sankce vydědění neustále pokoušet prolomit odtažitost zůstavitele.
12. Neopodstatněnou Ústavní soud shledává rovněž námitku o nedostatku poučení podle §118a občanského soudního řádu. Z napadeného rozsudku nikterak nevyplývá, že by v procesu dokazování odvolací soud dospěl ke změně náhledu na (ne)prokázání rozhodných skutkových okolností a přenesení (subjektivního) důkazního břemene, resp. břemene vedení důkazu, na stěžovatelku.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu