ECLI:CZ:US:2020:1.US.1901.20.1
sp. zn. I. ÚS 1901/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Hany Hemmerové, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 23 Co 239/2019-270 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 728/2020-397, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě na obnovu řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 3. 2019 č. j. 17 C 195/2012-333 povolil obnovu řízení o náhradu škody z pracovního úrazu, vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 195/2012. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba stěžovatelky na obnovu řízení zamítá. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že závěry soudů v napadených usneseních představují vybočení z mezí pravomocí daných jim při posuzování návrhu na obnovu řízení podle §228 o. s. ř. Z původního rozsudku totiž jednoznačně vyplývá, že je opřen o znalecký posudek, jehož závěry byly s jistotou vyvráceny výsledky lékařských vyšetření, které stěžovatelka nemohla beze své viny použít v původním řízení. Stěžovatelka podrobně polemizuje se závěrem městského soudu a namítá, že splnila všechny podmínky pro povolení obnovy řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na závěry judikatury Ústavního soudu týkající se obecně podmínek povolení obnovy řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu z ústavního hlediska co vytknout. Pro úplnost dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Stěžovatelka, povinně zastoupená advokátem, měla možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v její věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 2487/18, III. ÚS 1510/19, I. ÚS 2967/14).
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu