ECLI:CZ:US:2020:1.US.1912.20.1
sp. zn. I. ÚS 1912/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 2020 č. j. 9 As 229/2019-38 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2019 č. j. 25 A 24/2019-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019 č. j. 25 A 24/2019-34, kterým nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání opomenutého účastníka řízení dle §41 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " správní řád"). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 11. 9. 2018 č. j. MMR-35531/2018-83/2272 zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Kasační stížnost stěžovatelky byla rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě namítá především to, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí neodůvodnil řádně a přezkoumatelně, když v bodě 22 napadeného rozsudku uvedl: "že stěžovatelka stále opakuje stejné námitky, což svědčí o jejich účelovosti a snaze zvrátit zamítnutí odvolání ve věci umístění vodovodní přípojky pro opožděnost". Z rozsudku Nejvyššího správního soudu nevyplynulo posouzení zásadní otázky, zda třicetidenní lhůta se na stěžovatelku jako účastníka řízení vztahovala a zda byla opomenutým účastníkem, s nímž stavební úřad v územním řízení vůbec nejednal. Nejvyšší správní soud jen v bodě 23 odkázal na rozsudek č. j. 6 As 24/2019-22, kde se zabýval posouzením včasnosti stěžovatelkou podaného odvolání ve věci umístění vodovodní přípojky. Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud ani žalovaný se k námitce stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti usnesení krajského úřadu nevyjádřily. Stěžovatelka tvrdila, že postupem správních soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť dospěly k nesprávnému závěru, že se nepromíjí zmeškání úkonu.
II.
4. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud konstatuje, že namítané porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; a to včetně odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud má za to, že pokud v nyní projednávaném případě Nejvyšší správní soud v bodě 20 aproboval závěry krajského soudu a podotkl, že v průběhu celého řízení stěžovatelka nevznesla žádnou konkrétní námitku rozporující užití §84 odst. 1 věty první správního řádu a dále v podrobnostech již jen odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, pak takový postup není ústavně nekonformní a nevykazuje znaky libovůle.
6. V tomto kontextu pak Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž se vyjadřoval k požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako nedílné součásti práva na spravedlivý proces. Opakovaně přitom zdůraznil, že "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349), ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 787/06 (N 16/44 SbNU 201) či ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz], respektive nevylučuje možnost odkázat na předchozí soudní rozhodnutí, které již všechny námitky a argumenty stěžovatelky reflektovalo.
7. Ústavní soud uzavírá, že úvahy obou správních soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl - výrok I. S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - výrok II. (srov. např. usnesení ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2893/17, usnesení ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2138/18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu