ECLI:CZ:US:2020:1.US.1949.20.1
sp. zn. I. ÚS 1949/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pramenná 1049/7, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 177/2020-315 ze dne 5. března 2020, Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 57/2019-197 ze dne 7. března 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 18 T 75/2018-163 ze dne 8. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl uznán vinným a odsouzen, ač nezletilý, jehož výživu měl zanedbat, nestrádal, a tato jeho obhajoba nebyla zohledněna. Stěžovatel po celou dobu poskytuje nezletilému v rámci jejich pravidelného a častého styku naturální plnění v podobě ošacení, obuvi, hraček, sportovních a vzdělávacích potřeb či léků. Svůj podíl na péči o nezletilého nechce stěžovatel omezit výhradně jen na placení výživného; uvádí, že si je vědom neshod s matkou nezletilého, je ale přesvědčen, že také on zná potřeby syna a je schopen je sám a přímo uspokojovat. Proto je přesvědčen, že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Dále má za to, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 trestního zákoníku) a k tomu odkazuje na komentáře k uvedené problematice, podle kterých musí být naplněna společenská nebezpečnost trestného činu, a současně musí být aplikace netrestního předpisu nedostatečná - ani jeden požadavek nebyl splněn - k tomu odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1372/2016 ze dne 11. ledna 2017.
3. S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Z ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel si je vědom své povinnosti platit výživné na nezletilého, nesouhlasí s jeho výší, stanovenou rozhodnutím obecného soudu (rozsudek nalézacího soudu č. j. Nc 1020/2014-254 ze dne 25. listopadu 2015 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 21 Co 46/2016 ze dne 17. května 2016), neboť je přesvědčen, že část z výživného bude matka nezletilého, s níž nemá dobré vztahy, užívat k jiným účelům. Stěžovatel má zájem podílet se na výchově i na výživě, chce však přispívat adresně na účely, s nimiž se ztotožní (školka).
5. Postup obecných soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které zkoumají, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a své úvahy musí v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle - o takový případ v souzené věci nejde. Obecné (trestní) soudy jen reagovaly na stěžovatelův nesouhlas s pravomocným rozhodnutím jiného (opatrovnického) soudu, jímž byla stanovena výše výživného. Jiný názor, subjektivní přesvědčení stěžovatele o nesprávně určené výši výživného, jej neopravňuje svévolně ji moderovat (snižovat) a nezakládá ani důvodnost ústavní stížnost. Z rozhodnutí je dále patrné, že vůči stěžovateli je vedena exekuce k vymožení dlužného výživného - ani tato okolnost ovšem nevedla k tomu, aby stěžovatel svého škodlivého jednání zanechal a hradil výživné ve stanovené výši.
6. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jakou lze za jeho spáchání uložit sankci; čl. 8 odst. 2 Listiny vylučuje, aby kdokoliv byl stíhán z jiných než zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, netvrdí však nic dalšího, co by mohlo zpochybnit správnost (zákonnost) jejich postupu. Stěžovatel mimo opakování důvodů, jimiž ospravedlňuje své jednání, neuvedl žádnou okolnost svědčící o tom, že obecné soudy zasáhly jeho zaručená práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu