ECLI:CZ:US:2020:1.US.1960.20.1
sp. zn. I. ÚS 1960/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petera Rončáka, zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 104/2020-27 ze dne 29. 4. 2020, a č. j. 3 Afs 104/2020-33 ze dne 6. 5. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dne 24. 3. 2020 podal tzv. blanketní kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 62 Af 100/2017-131 ze dne 27. 2. 2020, jímž byla zamítnuta jeho správní žaloba, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. X1 ze dne 24. 10. 2017. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno celkem pět dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně"), č. j. X2, č. j. X3, č. j. X4, č. j. X5 a č. j. X6, ze dne 20. 10. 2015, kterými správce daně stěžovateli doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor až červen roku 2011 u transakcí s hutním materiálem v rámci řetězce, u něhož správce daně dospěl k závěru, že byl vytvořen za účelem vylákání výhody na dani z přidané hodnoty.
3. Jelikož stěžovatel současně s podáním kasační stížnosti nezaplatil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti, vyzval jej Nejvyšší správní soud výrokem I usnesení č. j. 3 Afs 104/2020-11 ze dne 26. 3. 2020, aby svoji poplatkovou povinnost splnil ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Předmětné usnesení bylo advokátce stěžovatele doručeno do datové schránky dne 8. 4. 2020; posledním dnem patnáctidenní lhůty byl čtvrtek 23. 4. 2020. Příslušný soudní poplatek byl zaplacen dne 24. 4. 2020, pročež Nejvyšší správní soud napadeným usnesením č. j. 3 Afs 104/2020-27 ze dne 29. 4. 2020 řízení o kasační stížnosti zastavil. Ještě téhož dne (tj. 29. 4. 2020) byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku.
4. V předmětné žádosti, která byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dříve, než bylo stěžovateli doručeno napadené usnesení o zastavení řízení, stěžovatel tvrdil, že byly naplněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty podle §40 odst. 5 soudního řádu správního. Stěžovatel uvedl, že dne 20. 4. 2020 byl hospitalizován na pohotovosti v důsledku zvýšeného krevního tlaku; dne 21. 4. 2020 byl ošetřen u své praktické lékařky, která mu stanovila další kontrolu na den 29. 4. 2020. Podle stěžovatele mu zdravotní stav neumožnil uhradit příslušný soudní poplatek, neboť se v obavě o své zdraví zdržoval výhradně doma; dne 29. 4. 2020 praktická lékařka rozhodla, že je stěžovatel minimálně na další dva týdny dočasně práce neschopen. K žádosti stěžovatel přiložil kopii potvrzení o ošetření u lékaře dne 21. 4. 2020 a kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 29. 4. 2020. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením č. j. 3 Afs 104/2020-33 ze dne 6. 5. 2020 žádost o prominutí zmeškání lhůty zamítl.
5. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu a domáhá se jejich zrušení. Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout následovně: Nejvyšší správní soud podle něj zamítnutím žádosti o prominutí zmeškání lhůty odepřel stěžovateli přístup k domáhání se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť nesprávně posoudil otázku existence omluvitelných důvodů pro prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel s ohledem na zdravotní komplikace způsobené zvýšeným tlakem a vysokou míru rizika nakažení nemocí COVID-19 nebyl schopen vykonávat jakoukoliv práci ani vyřizovat jiné záležitosti a byl nucen zdržovat se výhradně u sebe doma. Stanovil-li Nejvyšší správní soud stěžovateli patnáctidenní lhůtu k zaplacení soudního poplatku, neměl stěžovatel povinnost uhradit poplatek okamžitě po doručení předmětného usnesení (výzvy k jeho zaplacení). Jelikož stěžovatel patřil do rizikové kategorie, vyčkával - věříce v příznivý vývoj krizové situace spojené s pandemií - na nejpozdější možný termín, aby eliminoval riziko své nákazy. Stěžovatel s odkazem judikaturu Ústavního soudu konečně uvedl, že úhrada soudního poplatku opožděná o jeden den oproti stanovené lhůtě nemá žádné faktické materiální důsledky na řízení o kasační stížnosti - pokud by stěžovatel uhradil soudní poplatek prostřednictvím kolkových známek předaných k poštovní přepravě, musel by Nejvyšší správní soud vyčkávat na ověření, zda byl soudní poplatek uhrazen či nikoliv, i několik dnů až týdnů po uplynutí stanovené lhůty (jelikož pro zachování lhůty postačí předat kolkové známky poštovní přepravě).
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na článek Listiny - jakoukoli kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; stěžovatel toliko rozporuje závěr Nejvyššího správního soudu ohledně nesplnění podmínek podle §40 odst. 5 soudního řádu správního pro prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud však k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy Ústavní soud povolán není a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
8. "Právo na projednání věci soudem", jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týká podmínek přípustnosti právního prostředku nápravy. Právní úprava formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržovat při podání právního prostředku nápravy, směřuje k zajištění řádné správy soudnictví a zejména k zachování právní jistoty, přičemž právě zásada právní jistoty jako jedna ze základních součástí principu právního státu požaduje zajištění účinného soudního prostředku umožňujícího každému domáhat se svých občanských práv (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, č. stížnosti 46129/99).
9. Ústavní soud v nyní projednávaném případě žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Posouzení konkrétních okolností případu (ne)umožňujících prominutí zmeškání lhůty podle §40 odst. 5 soudního řádu správního je zásadně v kompetenci správních soudů, přičemž Nejvyšší správní soud se zákonem odpovídajícím způsobem žádostí stěžovatele zabýval a svá rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil. Nejvyšší správní soud řádně a srozumitelně vysvětlil, proč tvrzený špatný zdravotní stav stěžovatele v čase pandemie za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty nepovažuje. Vzal přitom zejména v potaz, že stěžovatel byl v celém řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou, která za něj soudní poplatek mohla uhradit. Zároveň Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tvrzený špatný zdravotní stav stěžovatele nepředstavoval překážku pro úhradu soudního poplatku prostřednictvím internetového bankovnictví či pro uhrazení prostřednictvím pověřené osoby. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud vzal mimo právě zmíněné skutečnosti v potaz, že stěžovatel měl možnost soudní poplatek uhradit i delší dobu před uplynutím stanovené lhůty, nepředstavuje zásadní pochybení.
10. Ohledně tvrzení stěžovatele, že úhrada soudního poplatku opožděná o jeden den oproti stanovené lhůtě nemá žádné faktické materiální důsledky a k odkazu stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se zachování procesních lhůt lze uvést následující: V nálezu sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019 Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku podle soudního řádu správního je zachována, je-li podání s nalepenými kolkovými známkami ve stanovené lhůtě zaslané prostřednictvím držitele poštovní licence příslušnému soudu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639) pak Ústavní soud dospěl k závěru, že dává-li soudní řád správní účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, pak není materiálně myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanizmu šly na jeho vrub. Oba právě citované nálezy jsou tedy založeny na premise, že lhůta pro učinění určitého procesního úkonu je zachována v případě, že účastník určitý úkon v rámci stanovené lhůty učiní, byť je takový úkon (podání či kolkové známky) fakticky doručen do dispozice soudu až po uplynutí stanovené lhůty. Jinými slovy, účastník je podle výše uvedených závěrů stále povinen včas a v rámci stanovené lhůty vyvinout předpokládanou procesní aktivitu. Stěžovatelova argumentace je však založena na závěru opačném - podle něj lze zcela pominout dobu, kdy účastník předpokládanou aktivitu vyvinul, a zachování lhůty je třeba posuzovat pouze podle okamžiku, kdy je procesní úkon fakticky doručen do dispoziční sféry soudu. Takové vnímání však zcela odporuje smyslu zákonných či soudcovských procesních lhůt, tj. zajištění řádné správy soudnictví a zejména k zachování právní jistoty; odkaz stěžovatele na citovanou judikaturu je proto nutné posoudit jako nepřiléhavý. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud neporušil základní právo stěžovatele na přístup soudu, nepovažoval-li stanovenou patnáctidenní lhůtu za zachovanou v případě, že soudní poplatek za stěžovatele byl zaplacen až den po jejím uplynutí.
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelova ústavou zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu