ECLI:CZ:US:2020:1.US.1961.20.1
sp. zn. I. ÚS 1961/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Rosáka, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 12. 2019, č. j. 18 T 72/2018-462, a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 28. 4. 2020, č. j. 6 To 77/2020-481, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl v rámci vazebního zasedání vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. Nt 5/2018 ustanoven obhájcem obviněného Z. F. Trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno pro spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. z. a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. z., jichž se měl dopustit v jednočinném souběhu. Obviněný byl dále stíhán pro spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. z. ve stádiu pokusu (dále jen "trestní stíhání 1").
Následně bylo proti Z. F. zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. z. spáchaného ve vícečinném souběhu, dále přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. z. a přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. z. Toto další trestní stíhání bylo vedeno pod č. j. KRPZ-4877-65/TČ-2018-151171-HLO (dále jen "trestní stíhání 2").
Usnesením Policie ze dne 22. 2. 2018, č.j. KRPZ-4877-65/TČ-2018-151171-HLO, byla spojena trestní stíhání 1 a trestní stíhání 2 do jednoho společného řízení, které bylo vedeno pro 5 skutků.
Po ukončení trestního řízení stěžovatel vyčíslil náklady ustanoveného obhájce Okresnímu soudu v Uherském Hradišti na částku 83.603,35 Kč tak, že při stanovení výše tarifní hodnoty vycházel z ustanovení §12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů.
O nákladech trestního řízení rozhodl Okresní soud v Uherském Hradišti ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů podle §12 odst. 5 advokátního tarifu. Ke stížnosti stěžovatele do nákladů řízení rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, tak, že stížnost zamítl. Svým rozhodnutím přitom stvrdil správnost postupu nalézacího soudu, který s ohledem na to, že se jednalo o rozhodování v souběhu, stanovil odměnu podle trestného činu s nejvyšší trestní sazbou.
S tímto postupem stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí a má za to, že v projednávané věci nebylo dostatečně odlišeno odměňování obhájce v případě jednočinného a vícečinného souběhu. Tento rozdíl považuje stěžovatel s ohledem na náročnost a obsahovost obhajoby za zásadní. Při obhajobě obviněných osob, které spáchaly trestný čin v jednočinném souběhu, jde o méně náročnou obhajobu, než při obhajobě obviněných osob, které spáchaly trestnou činnost ve vícečinném souběhu. Stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozebral důvody, pro které by měly obecné soudy v případě vícečinného souběhu postupovat podle ustanovení §12 odst. 5 a nikoliv §12 odst. 3 advokátního tarifu. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na odbornou komentářovou literaturu, z níž vyplývá, že v případě vícečinného souběhu se na výpočet odměny advokáta nepoužije ustanovení §12 odst. 5, ale právě §12 odst. 3 advokátního tarifu. Dále je stěžovatel toho názoru, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv též tím, že mu nepřiznaly odměnu za úkony spočívající v nahlížení do soudního spisu. V projednávané věci přitom musel stěžovatel do soudního spisu nahlédnout celkem třikrát. Za poskytování právní služby náleží advokátovi adekvátní odměna, což se však v projednávané věci nestalo. Tím mělo být ze strany obecných soudů zasaženo do práv stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností soudů podle standardních kritérií uplatňovaných při přezkumu rozhodnutí v rámci obecného soudnictví. S ohledem na své postavení je Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Dále Ústavní soud konstatuje, že prakticky obdobnou problematikou se v minulosti již zabýval např. ve věci evidované pod sp. zn. I. ÚS 2574/08, přičemž od tam přijatých závěrů nemá důvod se odchylovat. Skutečnost, že stěžovatel zastává odlišný výklad od výkladu přijatého v dotčeném rozhodnutí, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve věci stěžovatele své závěry nedostatečně a nesrozumitelně odůvodnily.
Je sice pravdou, že stejný právní názor jako má stěžovatel je zastáván i ve stěžovatelem zmíněné odborné literatuře, nicméně z hlediska aplikační praxe se jedná o názor ojedinělý. Z jazykového výkladu ustanovení §12 odst. 5 advokátního tarifu vyplývá, že tento se aplikuje na případy, kdy dochází k souběhu trestné činnosti, přičemž není dále rozlišeno, že by se mělo jednat jen a pouze o případy tzv. jednočinného souběhu. Výklad ustanovení provedený obecnými soudy považuje Ústavní soud za ústavně konformní a v podrobnostech odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu