ECLI:CZ:US:2020:1.US.2011.20.1
sp. zn. I. ÚS 2011/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Drahoslava Mourka, zastoupeného Ivanem Peclem, advokátem se sídlem Zábrdovická 15/16a, 615 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 203/2020-153 ze dne 14. 4. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 117/2019-139 ze dne 3. 9. 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 49 C 24/2017-115 ze dne 26. 2. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele směřující proti Společenství vlastníků A, jíž se domáhal uložení povinnosti zprůchodnit na náklady žalovaného blíže specifikovaný komínový průduch, jakož i nahrazení nemajetkové újmy způsobené takto omezeným užíváním bytu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl pro vady dovolání.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům krajského a městského soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku krajského soudu, aniž řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatel se totiž v dovolání domáhal, aby Nejvyšší soud věc posoudil po právní stránce odchylně od soudu odvolacího, přičemž toliko formálně ocitoval ustanovení §237 o. s. ř. Takový požadavek však nenaplňuje žádný ze čtyř zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání, pročež Nejvyšší soud takové dovolání jako vadné (nevymezující předpoklady jeho přípustnosti) odmítl. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by Nejvyšší soud v tomto konkrétním hodnocení dovolání pochybil; vytýká mu toliko, že nepřezkoumal vybrané dílčí (a vesměs skutkové) závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům krajského a městského soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu