ECLI:CZ:US:2020:1.US.203.20.1
sp. zn. I. ÚS 203/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 594/2019-622 ze dne 22. 10. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 241/2018-580 ze dne 22. 11. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 1 T 105/2017-520 ze dne 4. 6. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též "tr. zákoník") ve stádiu pokusu, jichž se měl dopustit ve vztahu ke svým rodinným příslušníkům. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. K následnému dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zrušil předchozí rozhodnutí soudů v části týkající se jeho odsouzení za zmíněný zločin pohlavního zneužívání a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení, jinak dovoláním napadená rozhodnutí ponechal nedotčena.
Proti rozhodnutím soudů v rozsahu odsouzení za pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že důkazem, který soudy označily za stěžejní, byla výpověď jeho manželky, na níž se měl pokusu znásilnění dopustit. Úplnost a pravdivost její výpovědi však dle názoru stěžovatele podlamují znalecké posudky, které ji označují za emočně nestabilní osobnost s impulsivními rysy. Takovou výpověď přesto soudy dle stěžovatele hodnotily jako zcela věrohodnou, a tím i postačující k jeho odsouzení. Stěžovatel má tak za to, že soudy selhaly při aplikaci zásady presumpce neviny. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky týkající se skutkového stavu zjištěného soudy a hodnocení důkazů, sluší se uvést, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Nejvyšší soud, byv vázán skutkovým stavem zjištěným soudy, v napadeném usnesení rozebral jednotlivé znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a s přihlédnutím k tomu, co vyšlo najevo během dokazování, vyložil, proč v daném případě byly tyto znaky naplněny (srov. str. 9 - 10 napadeného usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud v jeho argumentaci vybočení z kautel spravedlivého procesu či jiný vážný nedostatek nezjistil. Otázkou věrohodnosti výpovědi poškozených, které byly z hlediska usvědčení stěžovatele zásadní, se soudy prvního i druhého stupně zabývaly v dostatečné míře. Soudy jednak poukázaly na to, že tyto výpovědi nestojí osamoceny, ale jsou ve shodě s dalšími nepřímými důkazy, které byly provedeny. Soudy rovněž vyšly ze závěrů znaleckých posudků, dle nichž poškozené sice vykazují nižší intelekt, avšak jsou schopny reprodukovat prožitky pravdivě, bez znaků záměrně naučené výpovědi. Takto pojaté závěry jsou výsledkem volného hodnocení důkazů soudy, přičemž jejich úvahy jsou odrazem logického a racionálního myšlení. Žádný exces v jejich postupu Ústavní soud neshledal. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu