ECLI:CZ:US:2020:1.US.2035.20.1
sp. zn. I. ÚS 2035/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky DHL Supply Chain s. r. o., se sídlem v Pohořelicích, Loděnická 963, zastoupené Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4276/2019-701 ze dne 23. 4. 2020, Krajského soudu v Praze č. j. 25 Cdo 158/2019-637 ze dne 28. 6. 2019 a Okresního soudu Praha -východ č. j. 5 C 226/2016-592 ze dne 17. 5. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a korporace STOW ČR, s. r. o., se sídlem v Říčanech u Prahy, Modletice 141, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha - východ (dále jen "nalézací soud") zamítl rozsudkem č. j. 5 C 226/2016-548 ze dne 16. 1. 2019, který byl stěžovatelce doručen dne 11. 3. 2019, její žalobu o zaplacení 10 726 174,29 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené pádem regálového systému dodaného vedlejší účastnicí. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě dne 21. 3. 2019 odvolání.
2. Usnesením č. j. 5 C 226/2016-586 ze dne 26. 4. 2019 vyzval nalézací soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 4 100 000 Kč. Výzva k zaplacení poplatku ve lhůtě 15 dnů byla zástupci stěžovatelky doručena dne 26. 4. 2019. Mezinárodní platbu poplatku se nakonec podařilo stěžovatelce "zprocesovat" dne 10. 5. 2019, byla podle jejího tvrzení z bankovního účtu plátce odeslána tři dny před uplynutím patnáctidenní lhůty stanovené soudem, na účet soudu však byla připsána až den po uplynutí lhůty, tedy dne 14. 5. 2019. Stěžovatelka z opatrnosti písemně požádala dne 14. 5. 2020 o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku.
3. Napadeným usnesením nalézací soud výrokem I zamítl žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání a výrokem II zastavil odvolací řízení podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen "zákon o soudních poplatcích") pro pozdní zaplacení poplatku.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil napadeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu a předně uvedl, že na daný případ je zapotřebí použít zákon o soudních poplatcích ve znění zákona č. 276/2017 Sb. S ohledem na nová pravidla zavedená citovanou novelou, nepřipadá zaplacení soudního poplatku po propadné lhůtě v úvahu a k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Odvolací soud zdůraznil, že poplatková povinnost stěžovatelky vznikla podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích podáním odvolání, tj. k datu 21. 3. 2019; k tomuto datu se poplatek stal rovněž splatným. Stěžovatelka tak měla dostatečný čas (období od 21. 3. 2019 do 13. 5. 2019, tj. téměř dva měsíce) na to, aby zařídila úhradu soudního poplatku, byť formou mezinárodní platby prostřednictvím jejího zahraničního pojistitele. Za nedůvodný považuje odvolací soud argument stěžovatelky, že jí měla být pracovnicí soudu údajně poskytnuta dne 13. 5. 2019 informace, že evidují jako lhůtu k zaplacení soudního poplatku za odvolání datum 15. 5. 2019. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelka je zastoupena advokátkou, které byla dodatečná výzva k zaplacení poplatku doručena do její datové schránky 26. 4. 2019, měla tak o délce lhůty k zaplacení poplatku jasnou vědomost a jestliže podala žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku až dne 14. 5. 2019, tedy den poté, co měla být poplatek zaplacen, její žádost byla opožděná, neboť dodatečná soudcovská (propadná) lhůta k zaplacení poplatku uběhla dne 13. 5. 2019. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nepřihlíží, jinými slovy, nebylo již co prodlužovat. Tvrzení, že stěžovatelka měla o prodloužení soudcovské lhůty požádat telefonicky již 13. 5. 2019, považuje odvolací soud za neprokázané.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §237 o. s. ř. Stěžovatelka se domáhala v dovolání, aby otázku, zda lhůta k zaplacení soudního poplatku dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je lhůtou procesní, či hmotněprávní, a tedy zda povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání příslušné částky na účet soudu, nebo zda postačí, aby byla ve lhůtě odeslána bezhotovostním převodem na účet soudu, dovolací soud posoudil jinak. V tomto směru pak brojí proti závěrům vysloveným především v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018.
6. V usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, kdy lze považovat soudní poplatek, který nelze pro jeho výši platit kolkovými známkami, účastníkem řízení za zaplacený (zda dnem podání příkazu k bezhotovostnímu převodu k úhradě stanovené částky, nebo až dnem, kdy byly peněžní prostředky ve stanovené výši připsány na účet příslušného soudu). Dospěl přitom k závěru, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu je splněna dnem připsání platby na účet soudu.
7. Nejvyšší soud se v předmětném rozhodnutí zabýval právní úpravou zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017 a vyšel z toho, že otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady částky soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu, zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád výslovně neupravují. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad pojmu "zaplacen", užitého zákonodárcem při formulaci jednotlivých pravidel obsažených v §9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích. Východiskem pro zodpovězení této otázky pak dle Nejvyššího soudu bylo ustanovení §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se při správě placení poplatků postupuje podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), pokud nestanoví tento zákon jinak, ve spojení s §166 odst. 1 písm. a) daňového řádu, dle kterého se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně.
8. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 dále dodal, že ke stejnému závěru lze dospět i výkladem pojmu "zaplacen", který užil zákonodárce v §9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích. Lhůta uvedená v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích není procesní lhůtou pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. Pojem "zaplacen" je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána (například pro nedostatek disponibilních prostředků na účtu účastníka). Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce s uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy dal účastník řízení pokyn bance k bankovnímu převodu či poště k poukázání peněz poštovní poukázkou, ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu (srov. per analogiam §567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě tzv. záznam o složení, který vyhotovuje účtárna a který je zakládán do soudního spisu.
9. Dovolací soud se tak ve výše uvedeném i napadeném rozhodnutí ztotožnil s řešením, že při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu, odkázal v této souvislosti i na další relevantní judikaturu a neshledal důvod pro odchýlení od ustálené judikatury (ani v dalších otázkách nastolených stěžovatelkou).
10. Proti všem v záhlaví uvedeným usnesením podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost, v níž vyjadřuje svůj nesouhlas s ustáleným právním názorem, který je popsán shora - to znamená, kdy lze považovat soudní poplatek za zaplacený, je-li placen bankovním převodem - zda zadáním příkazu bance nebo připsáním platby na účet soudu. Pro stručnost lze odkázat na výše citované odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž je výkladový problém podrobně popsán. Stěžovatelka si je vědoma nové právní úpravy, v důsledku níž došlo ke změně v posuzování zmeškání úhrady soudních poplatků, nicméně má za to, že se soudy dopustily přepjatého formalismu a porušily její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Své argumenty podporuje stěžovatelka odborným právním posouzením doc Lavického, podle něhož je (zjednodušeně řečeno) lhůta k zaplacení soudních poplatků lhůtou procesní - a tudíž postačí i v případě bankovního převodu nejpozději v její poslední den odeslat platbu na účet soudu (nemusí na něj být připsána).
11. Ústavní soud se seznámil s obsahem výše citovaných rozhodnutí, ústavní stížnosti i odborného posouzení a dospěl k závěru, že stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
12. Soudy v tomto případě přesvědčivě vysvětlily, proč není podle jejich závěru soudní poplatek zaplacen včas, je-li (pouze) odeslán z bankovního účtu na účet soudu a proč nelze prominout lhůtu k zaplacení soudních poplatků. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a zákonodárce se (mj.) z důvodů četného obcházení zákona poplatníky rozhodl novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. pro zpřísnění právní úpravy. Pro stručnost lze v této souvislosti odkázat na pečlivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu.
13. Napadená usnesení, která jsou řádně odůvodněna, vydaly soudy v rámci své pravomoci a Ústavnímu soudu je nepřísluší "přehodnocovat", neboť není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice. V tomto případě jde ze strany obecných soudů o přesvědčivě vysvětlený a ústavně konformní výklad podústavního práva. Nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Je třeba zdůraznit i obecně uznávanou zásadu vigilantibus iura scripta sunt (právo přeje bdělým) vyžadující od účastníků řízení pečlivé uvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv. Stěžovatelka měla dostatečný čas (období od 21. 3. 2019 do 13. 5. 2019, tj. téměř dva měsíce) na to, aby zařídila včasnou úhradu soudního poplatku, byť formou mezinárodní platby prostřednictvím jejího zahraničního pojistitele.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu