ECLI:CZ:US:2020:1.US.2050.20.1
sp. zn. I. ÚS 2050/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ROKOSPOL a.s., se sídlem Krakovská 1346/15, 110 00 Praha 1 - Nové Město, zastoupené Erikem Janíkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 966/9a, 690 02 Břeclav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 126/2019-32 ze dne 14. 5. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 65/2018-27 ze dne 28. 3. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále též "ministerstvo") poskytlo stěžovatelce rozhodnutím č. j. 1098-11/2.2RV03-274/11/08200 ze dne 11. 5. 2011 v rámci operačního programu "Podnikání a inovace" dotaci v celkové výši 20 000 000 Kč za účelem realizace projektu "Rozšíření technologie výroby" s tím, že dotace bude vyplácena zpětně na základě již realizovaných a doložených způsobilých výdajů. Dne 2. 2. 2015 požádala stěžovatelka o platbu v rámci druhé etapy za pořízení mikroskopu ve výši 12 225 000 Kč. V reakci na tuto žádost jí však ministerstvo zaslalo oznámení o zamítnutí žádosti o platbu ze dne 2. 4. 2015. V něm bylo současně uvedeno, že toto oznámení nemá charakter správního rozhodnutí, neboť na poskytnutí dotace se podle §14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), nevztahuje správní řád.
Dne 11. 12. 2017 zaslala stěžovatelka ministerstvu výzvu k vydání rozhodnutí s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015 a usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 Afs 270/2015-48 ze dne 18. 4. 2017, z nichž dle jejího mínění bylo zřejmé, že ministerstvo je povinno vydat o nevyplacení dotace rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Ve výzvě podotkla, že oznámení ze dne 2. 4. 2015 není možné považovat za správní rozhodnutí, přičemž chybné poučení, které je jeho součástí, jí upírá možnost domáhat se soudního přezkumu. Požadovala proto vydání rozhodnutí, které bude obsahovat zákonné ustanovení, na základě něhož je vydáno, řádné odůvodnění i odpovídající poučení. Stěžovatelka poté, co ministerstvo setrvalo na tom, že rozhodnutí ve věci vydávat nebude, podala žalobu, v níž se domáhala, aby soud ministerstvu uložil povinnost vydat rozhodnutí v dané věci ve lhůtě 30 dnů, in eventum aby zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015, eventuálně vyslovil jeho nicotnost. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného, zamítl jako nedůvodnou, a v části, v níž se domáhala zrušení jeho rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015, ji pro opožděnost odmítl. Následnou kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že poučilo-li ji ministerstvo o tom, že zaslané oznámení o zamítnutí žádosti o platbu ze dne 2. 4. 2015 nemá charakter správního rozhodnutí, neměla důvod pochybovat o správnosti takového poučení. Vzhledem k tomu, že ministerstvo je ústředním orgánem státní správy a má znát právo, nelze jí vytýkat, že žalobu nepodala v zákonné lhůtě. V tomto směru soudy dle jejího názoru pochybily a jejich rozhodnutí stěžovatelka pokládá za formalistické. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v odůvodnění jejich rozhodnutí žádný exces či jiné vážné ústavně relevantní nedostatky neshledal. V dané věci nelze přehlédnout, že v době vydání žalobou dotčeného oznámení ministerstva o zamítnutí žádosti o platbu nebyl ještě vydán nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015 (č. 177/2015 Sb.), jímž byla vyslovena protiústavnosti výluky soudního přezkumu v případě nevyplacení části dotace. Rovněž Nejvyšší správní soud jednoznačně vyřešil otázku právní povahy opatření poskytovatele dotace podle §14e rozpočtových pravidel až v usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 Afs 270/2015-48 ze dne 18. 4. 2017, z něhož vyplývá, že poskytovatel dotace rozhoduje s konečnou platností o nevyplacení dotace či její části, přičemž takový úkon poskytovatele dotace je rozhodnutím správního orgánu přezkoumatelným ve správním soudnictví na základě žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. Odtud je zřejmé, že v době vydání žalobou rozporovaného oznámení nepostupovalo ministerstvo ústavně nekonformním způsobem, neboť ustanovení §14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, dle něhož se na zmíněné rozhodování nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení (tedy zejména správní řád) a u něhož byl soudní přezkum vyloučen, bylo stále platné.
Dále je třeba poznamenat, že změna judikatury má zásadně účinky do budoucna, nikoli (až na specifické výjimky) zpětně. Městský soud tedy nezasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, pakliže žalobu zčásti jako nedůvodnou zamítl, zčásti jako opožděnou odmítl. V prvém případě nečinnost ministerstva neshledal, neboť ministerstvo průběžně reagovalo na podněty a podání stěžovatelky a sdělilo jí důvody, pro které nehodlalo vydat rozhodnutí postupem dle správního řádu (srov. též body 4 - 10 napadeného rozsudku kasačního soudu). Obstojí však i odmítnutí žaloby pro opožděnost, jelikož pozdější změna pravidel se nemohla dotknout již uzavřené otázky zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o platbu, alespoň potud, že nenavrací či jinak nepromíjí zmeškání lhůty k podání správní žaloby. Jde totiž v zásadě o stejnou situaci, jako kdyby sám zákonodárce přistoupil ke změně zákona a soudní přezkum připustil. V takovém případě zpravidla dochází k tomu, že změna (nová úprava) se nepoužije na již rozhodnuté věci. Ostatně, tvrdí-li stěžovatelka, že se spoléhala na správnost někdejšího poučení, musela být současně srozuměna s tím, že postoj ministerstva nezvrátí žádnými v tehdejší době dostupnými prostředky. V tomto ohledu ani nemohla nabýt legitimního očekávání, že se tak (ve vztahu k témuž oznámení) snad jednou může stát.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu