ECLI:CZ:US:2020:1.US.2051.20.1
sp. zn. I. ÚS 2051/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2019 č. j. 10 Co 232/2019-262 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 4245/2019-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o nahrazení projevu vůle, o žalobě na obnovu řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Plzni zrušil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 4. 2019 č. j. 6 C 175/2016-233, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 175/2016, a řízení zastavil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel nenaplnil předpoklady dovolání (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na stěžovatelem předestřené otázce, tj. do jaké míry lze vědomost organizační složky státu o určitých skutečnostech či důkazech přisuzovat též jeho ostatním organizačním složkám. Odvolací soud totiž tuto otázku neřešil a ani řešit nemusel, neboť své rozhodnutí založil na tom, že řízení je zatíženo vadou - překážkou věci pravomocně rozhodnuté, jakožto neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení bránící novému projednání věci (§159a o. s. ř.). Stěžovatelem uplatněná (nyní projednávaná) žaloba na obnovu řízení byla totiž odůvodněna stejnými tvrzeními, jako žaloba na obnovu řízení, která byla již dříve pravomocně zamítnuta usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 5. 2018 č. j. 6 C 175/2016-159, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2018 č. j. 14 Co 241/2018-216.
Stěžovatel tvrdí, že pokud má "s ohledem na evidenci pozemku na listu vlastnictví pro stát, pak toto právo není možné suspendovat či negovat formou činnosti soudu, kdy není možné protiprávní rozhodnutí zvrátit v důsledku aplikace procesním norem.". Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje také v tom, že v důsledku napadených rozhodnutí mu byla odejmuta možnost věcného přezkumu. Stěžovatel dále namítá, že je-li řízení o obnově řízení zastaveno, aniž by bylo přezkoumáno, zdali v původním řízení nedošlo k rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, pak se ocitá v bezprávné pozici.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud nemá z ústavního hlediska srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu co vytknout. Pro úplnost dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Stěžovatel, povinně zastoupený advokátem, měl možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit, a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 2487/18, III. ÚS 1510/19, I. ÚS 2967/14).
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu