ECLI:CZ:US:2020:1.US.2085.20.1
sp. zn. I. ÚS 2085/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Řeháka, advokáta se sídlem v Dobřichově, U Bažantnice 205, proti usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 40/2020 ze dne 25. května 2020a Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 42/2018 ze dne 10. března 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze Králové a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") přiznal stěžovateli - ustanovenému obhájci - odměnu za zastoupení 157 858 Kč (výroky I. - V.); ve zbytku 125 395 Kč návrh zamítl (výrok VI.). Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") napadené usnesení zrušil, znovu rozhodl a stěžovateli (I.) přiznal 175 580,77 Kč a (II.) ve zbývající částce 107 672,23 Kč návrh zamítl.
2. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že vyúčtoval náklady zastupování ve věci, v níž byl ustanoven obhájcem ex offo. Rozhodnutím soudu prvního stupně mu však byla přiznána jen část, stížnostní soud pak sice uznal k náhradě i další úkony - porady s klientem, ne však v celém stěžovatelem požadovaném rozsahu. Nebylo-li naplněno očekávání obhájce, zasáhl soud prvního stupně jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nebylo ani respektováno právo jeho klienta na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a soud prvního stupně pominul i judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. dubna 2005 (N 94/34 SbNU 277) či sp. zn. Pl. ÚS 7/09 ze dne 4. května 2010 (226/10 Sb., N 102/57 SbNU 315)]. Vady nenapravil ani stížnostní soud, obě napadená usnesení jsou v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod, a proto navrhuje jejich zrušení.
3. Stěžovatel brojí proti faktu, že obecné soudy při rozhodování o odměně za zastupování neuznaly všechny porady s klientem jako nezbytné pro naplnění účelu obhajoby. Podle stěžovatele se každá porada uskutečnila na základě požadavku obviněného, který byl seznámen s tím, že bude muset následně náklady na ně nahradit státu; přestože se tyto porady uskutečnily, 19 jich nebylo stěžovateli proplaceno. Stěžovateli tak byla přiznána náhrada 34 úkonů včetně 10 porad s obviněným. Soud prvního stupně svůj postup odůvodnil, odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu [usnesení sp. zn. II. ÚS 782/07 ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. II. ÚS 3523/15 ze dne 6. ledna 2016 či sp. zn. I. ÚS 2693/17 ze dne 19. září 2017 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]; zohlednil přitom efektivitu porad, následné úkony obhajoby i skutečnost, že u některých úkonů nebylo patrné, zda je obhájce neúčtoval dvakrát (například porada a převzetí obhajoby). U neuznaných porad pak nebyly přiznány ani související náhrady hotových výdajů, za promeškaný čas a cestovné. Všechny tyto důvody soud prvního stupně srozumitelně a přehledně v odůvodnění svého usnesení vysvětlil. Stížnostní soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, v případě tří porad stěžovatele s klientem však rozhodnutí změnil a náhrady přiznal.
4. Situace, kdy stěžovatel nesouhlasí s přiznanou náhradou, není sama o sobě způsobilá založit protiústavnost takového postupu obecného soudu. Je-li úkolem státu zajistit realizaci práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) bez zbytečného odkladu a využije-li k tomu advokáty ex offo, nemůže rezignovat na účelnost nákladů, které mu v souvislosti s takovým zastupováním vzniknou, a to i s přihlédnutím k faktu, že jakkoliv se zpětně stát domáhá úhrady svých nákladů, nelze vždy zajistit jejich vrácení v plné výši. Nejde o vyvlastnění (čl. 11 odst. 4 Listiny), neproplatí-li stát některé úkony, které nepovažuje za efektivní. Stěžovateli nebylo upřeno právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť o jeho nároku rozhodoval soud, měl a využil možnosti opravného prostředku. Právo na právní pomoc v řízení před soudy nebylo ve vztahu ke stěžovateli nijak dotčeno; jako advokát - osoba práva znalá - se rozhodl domáhat svých nároků sám a poskytnutí právní pomoci nežádal. Odvozuje-li stěžovatel zásah do tohoto práva od faktu, že poskytoval právní pomoc obviněnému, konstatuje Ústavní soud, že takové právo se vztahuje právě jen na obviněného.
5. V postupu obecných soudů Ústavního soudu Ústavní soud nezjistil pochybení zkracující stěžovatele v jeho ústavně zaručených základních právech, ani že by napadená usnesení byla hrubě nepřiléhavá nebo že by vykazovala znaky svévole, či dokonce libovůle. Proto senát podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému usnesení soudu prvního stupně není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu