ECLI:CZ:US:2020:1.US.214.19.1
sp. zn. I. ÚS 214/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. V., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2018 č. j. 17 P 70/2011-411 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2018 č. j. 13 Co 132/2018-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými stěžovatelce nebylo prominuto zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství k nezletilé dceři. Pro úplnost se uvádí, že stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu podala (přes poučení o jeho nepřípustnosti) dovolání. Dovolací řízení bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2019 č. j. 17 P 70/2011-479 a Nc 285/2015 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky na popření otcovství, neboť takové rozhodnutí nebylo v zájmu nezletilé dcery. Stěžovatelka podala návrh až deset let poté, co se nezletilá narodila, přestože již v době jejího narození měla pochybnosti o otcovství. Zapsaného otce nechala přijmout rodičovskou roli, pečovat o nezletilou a podílet se na její výživě. Matrikový otec a nezletilá si vytvořili citový vztah, nezletilá jej má ráda a považuje ho za svého otce. Naopak údajného biologického otce nezná, o jeho existenci se spolu s matrikovým otcem dozvěděli až po rozvodu matky se zapsaným otcem.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí, namítá, že soudy nezvážily v rámci svých úvah veškeré okolnosti případu tak, aby skutečně vyhodnotily nejlepší zájem dítěte a soulad s veřejným pořádkem. Zejména poukazuje na to, že biologický otec má další dítě, přičemž stěžovatelka považuje za nespravedlivé, že jeho pokrevní potomci nemají stejnou životní úroveň. V této souvislosti poukazuje na vzrůstající potřeby dcery. Nezletilá by měla mít právo a reálnou možnost znát svou genetickou historii. Jestliže se napravil dříve neuspokojivý vztah dcery s matrikovým otcem, není vyloučeno, že si nezletilá vytvoří vztah i s dosud jí neznámým biologickým otcem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž prominout matce zmeškání popěrné lhůty není v zájmu nezletilé. Zdůraznily, že při rozhodování o prominutí popěrné lhůty musí být kumulativně splněny oba předpoklady, tj. zájem dítěte a veřejný pořádek. Případným popřením otcovství otce by došlo k vyprázdnění pozice otce nezletilé s tím, že pouze teoreticky bude v budoucnu zjištěno, kdo je jejím biologickým otcem a taková osoba stávajícího otce na pozici otce v neurčité době budoucí vystřídá. Nezletilou se současným otcem zapsaným v rodném listě pojí citové pouto a má stabilní rodinné ukotvení. Za situace, kdy není splněna podmínka zájmu nezletilé ani případný nesoulad s veřejným pořádkem, není dán důvod pro prominutí zmeškání popěrné lhůty.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Pouhá skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu