ECLI:CZ:US:2020:1.US.217.20.1
sp. zn. I. ÚS 217/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, spočívajícímu v jejím zadržení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), který spočíval v tom, že byla dne 18. 11. 2019 v 6:18 h. zadržena a následně držena v policejní cele až do 19. 11. 2019 do 17:50 h., došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Dále se domáhá, aby Ústavní soud zakázal "příslušným orgánům činným v trestním řízení v porušování základních práv stěžovatelky pokračovat."
Podle stěžovatelky došlo uvedeným postupem policejního orgánu k zásahu do jejích práv podle čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že k jejímu zadržení policejním orgánem došlo bez toho, že by byly naplněny předpoklady umožňující omezení osobní svobody ze strany veřejné moci. V protokolu o zadržení podle ní byly důvody zadržení vymezeny pouze formálně, a to navíc ve vztahu k osobě podezřelé, nikoli ve vztahu k osobě obviněné, přestože již bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Samotný protokol o zadržení je proto podle jejího mínění vnitřně rozporný. Upozorňuje na to, že již v dopoledních hodinách dne 19. 11. 2019 bylo zveřejněno prohlášení vrchní státní zástupkyně v Praze, které zahrnovalo také informaci, že v kauze stěžovatelky u žádné ze zadržených osob nejsou dány důvody vazby, a že tak nebude podán návrh na jejich vzetí do vazby, nicméně přesto byla stěžovatelka zadržována až do 17.50 h. téhož dne.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná pojmové vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jímž se zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95. Zde uvedl, že "pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich ”jiného zásahu” je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky." Stejné závěry vyslovil Ústavní soud v usneseních sp. zn. I. ÚS 690/2000, III. ÚS 3418/11 či I. ÚS 58/12.
Jestliže Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu, musí být ještě aktuální, tzn., že musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; má-li naopak "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, napříště pojmově vyloučen (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96). Jak Ústavní soud judikoval v dalším rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.
V posuzované věci je právě otázka aktuálnosti rozhodná, neboť údajný zásah do základních práv stěžovatelky již postrádá ústavněprávní relevanci, protože k jejímu zadržení došlo dne 18. 11. 2019 v 6:18 h a propuštěna na svobodu byla dne 19. 11. 2019 v 17:50 h.
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zakázal "příslušným orgánům činným v trestním řízení v porušování základních práv stěžovatelky pokračovat", nijak tento požadavek nespecifikuje, tedy neuvádí žádný konkrétní postup orgánů činných v trestním řízení, jímž by aktuálně mělo docházet k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podle jeho konstantní judikatury výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu, jež zároveň mohou být důvodem pro zadržení obviněného podle §75 trestního řádu, přísluší především trestním soudům, resp. orgánům činným v trestním řízení, jež musejí při konkrétní znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2558/14 či IV. ÚS 1598/16).
Ostatně není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. K namítaným zásahům do ústavních práv stěžovatelky mělo údajně dojít v rámci probíhajícího trestního řízení v etapě bezprostředně navazující na zahájení trestního stíhání. Dozor nad přípravným řízením vykonává podle trestního řádu především státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. Podle ustanovení §157a odst. 1 trestního řádu má každý, proti němuž se trestní řízení vede, právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu; takovou žádost je státní zástupce povinen neprodleně vyřídit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3418/11). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka této možnosti využila.
Ústavní soud konečně konstatuje, že v protokolu o zadržení stěžovatelky se sice skutečně vyskytly některé vady, na něž stěžovatelka upozorňuje, kdy na jednom místě je zmínka o podezřelém, a nikoli o obviněném (kterým stěžovatelka v té době již byla). Tato vada však nemohla mít žádný podstatný význam, neboť z ostatních částí protokolu je zřejmé, že stěžovatelka byla zadržována podle §75 trestního řádu jako obviněná, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu, totiž z důvodné obavy, že bude mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání.
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o zadržení může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě ponechání dané osoby na svobodě. Jestliže byla stěžovatelka ze zadržení propuštěna na svobodu, nelze z toho v žádném případě dovozovat, že bylo její zadržení provedeno v rozporu se zákonem, a spíše to svědčí o tom, že orgány činné v trestním řízení pozorně posuzovaly existenci vazebních důvodů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1598/16). V článku, na nějž stěžovatelka odkazuje, vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D. uvedla: "Poté, co budou provedeny neodkladné vyšetřovací úkony, budou obviněné osoby propuštěny." (https://www.idnes.cz/ zpravy/domaci/marek-snajdr-policie-obvineni-zakazky.A191119_093115_domaci_vlc). Z tohoto prohlášení tedy nevyplývá, že by zadržené osoby měly být propuštěny na svobodu okamžitě, jak tvrdí stěžovatelka.
Ústavní soud proto neshledal v souvislosti se zadržením stěžovatelky v postupu orgánů činných v trestním řízení žádný nepřípustný zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu