ECLI:CZ:US:2020:1.US.2213.20.1
sp. zn. I. ÚS 2213/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ondřeje Kalvody, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2019 č. j. 15 C 288/2016-254, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019 č. j. 14 Co 206/2019-265 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 120/2020-282, jakož i jim předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018 č. j. 14 Co 69/2018-105 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 3852/2018-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které řádně neprojednaly a zamítly stěžovatelovu žalobu na náhradu škody uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel má za nepochybné, že mu soudy všech stupňů, zčásti vázány nepřesným právním názorem soudu dovolacího, upřely právo na projednání jeho věci před soudem, aniž k tomu byly důvody, pro které by to procesní předpis bez kolize s ústavními imperativy připouštěl. Závěr soudů, že nárok na zadostiučinění újmy způsobené nepřetržitým trváním jediné právní skutečnosti založené výkonem veřejné moci je po částech promlčitelný, považuje stěžovatel za neudržitelný. Nesouhlasí s předpokladem, že nepřiměřeně dlouhá doba, kdy orgán veřejné moci nesplní povinnost učinit nějaký úkon, způsobuje odškodnitelnou nemajetkovou újmu právě a pouze z důvodu nejistoty výsledku. Odkazuje též na nález sp. zn. I. ÚS 2330/16.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady nemajetkové újmy ve výši 260 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 9 Nc 3718/2006 a navazujících úkonů soudu, exekutorky JUDr. Šajnerové a příslušného katastrálního úřadu, jehož byl stěžovatel účastníkem jako vydražitel v souladu s §337 odst. 2 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 10. 2017 č. j. 15 C 288/2017-71 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 130 000 Kč zamítl (výrok II), řízení ohledně úroků v určitém časovém období zastavil (výrok III) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady řízení stěžovatele (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. 5. 2018 č. j. 14 Co 69/2018-105 změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 130 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), zamítavý výrok II potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 3852/2018-226 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2019 č. j. 15 C 288/2016-230 vyzval stěžovatele k odstranění neurčitosti žaloby uvedením, jakou výši náhrady požaduje ve vztahu ke každé z tvrzených újem. Stěžovatel této výzvě nevyhověl. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. 15 C 288/2016-256 žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 2. 7. 2019 č. j. 14 Co 206/2019-265 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 120/2020-282 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zřetelná a jasná.
Zvláště podrobně a s odkazem na svoji judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3271/2012 nebo stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010), se dovolací soud opětovně zabýval otázkou, zda stěžovatelem uplatněné nároky lze spojit v jeden celek, tak jak to v žalobě učinil stěžovatel. Závěr dovolacího soudu, že tyto nároky spojit nelze, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Dovolací soud taktéž již ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 3852/2018-226 ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nelze na daný případ aplikovat nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 2330/16. Ústavní soud k tomu dodává, že tento nález na nyní projednávaný případ nedopadá s ohledem na odlišné skutkové okolnosti.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 69/2018-15, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3852/2018-226, ke zrušení již dříve zrušeného rozhodnutí není Ústavní soud příslušným (není povolán jej zrušit podruhé).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu