ECLI:CZ:US:2020:1.US.225.20.1
sp. zn. I. ÚS 225/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1093/2019-523 ze dne 26. září 2019, Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 278/2018-499 ze dne 14. listopadu 2018 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 16 T 30/2018-451 ze dne 22. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestnímu zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiných než z odvolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že již v dovolání namítl zásah do práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spočívající v absenci argumentace odvolacího soudu na jeho odvolací námitky, ale Nejvyšší soud na jeho námitky nereagoval. O kvalitě a přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu podle stěžovatele svědčí i rozsah odůvodnění (tři strany), ve srovnání s rozsahem jeho odvolání (třináct stran); odvolací soud nevypořádal předložené námitky, a proto jeho rozhodnutí trpí vadami se znaky nahodilosti a libovůle. Tvrzený zásah Nejvyšší soud bagatelizujícím rozhodnutím vyloučil, odmítl se zabývat vznesenými námitkami a formalisticky dovolání odmítl, čímž stěžovatele zkrátil v jeho právech, zakotvených i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud nereflektoval stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb. ST 38/72 SbNU 599), podle kterého musí dovolací soud ve svém řízení řádně zvážit předložené dovolací důvody, včetně tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces; každá důvodná námitka je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel přitom v dovolání namítal též porušení presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Dále stěžovatel namítá, že ač původně trestním příkazem odsouzen za prodej 32 g pervitinu, byl mu po řízení před soudem uložen identický trest za prokázaný prodej 2 g drogy; ani přes toto snížení nepostupoval nalézací soud správně, uznal-li jej vinným i na základě výpovědi svědka, s trestní a drogovou minulostí. Vady nenapravil ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud, a podle stěžovatele tak byla porušena elementární zásada - předvídatelnost práva; proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
4. Z napadených rozhodnutí a opravných prostředků se podává, že v jiném trestním řízení, týkajícím se svědka, vyvstalo podezření, že v obci (svědkově bydlišti) je varna; po požáru domu, který užíval stěžovatel, bylo nalezeno zařízení a suroviny k výrobě drogy, teprve poté svědek uvedl, že to byl stěžovatel, od koho drogu koupil. Stěžovatel v trestním řízení popíral, že by měl s nalezenými předměty cokoliv společného, že se v jím užívané nemovitosti pohybovaly i další, nezjištěné osoby, že jeho pobyt na území České republiky byl sporadický, nebylo jednoznačně určeno, kdy a kde se měl stíhané trestné činnosti dopouštět, a věrohodnost svědka neprověřil znalec.
5. Nalézací soud srozumitelně vysvětlil, že další důkazy (posouzení věrohodnosti svědka) neprováděl, a uznal stěžovatele vinným; své rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a uvedl, proč po uvážení zásady subsidiarity trestní represe uložil konkrétní trest.
6. Odvolací soud zrekapituloval stěžovatelovo obsáhlé odvolání v odst. 2 (32 řádků), svému hodnocení pak věnoval odst. 4 - 8 (50 řádků); odůvodnil-li odvolací soud usnesení stručně, není takový postup ničím, co by prokazovalo nedostatečnost jeho rozhodnutí, ani znakem, že je nesprávné, nepřezkoumatelné či jinak vadné - stručnost není vada. Nesprávný není ani odkaz odvolacího soudu na (správný) postup soudu nalézacího. Námitky odvolatele prověřil již nalézací soud, stěžovatel nepředložil nová či neznámá tvrzení, ale odvolání založil na vlastní interpretaci obsáhlých citací ze spisu (výslechů). Odvolací soud zvážil otázku prokázané viny i výši trestu, uloženého na samé dolní hranici, což znamená, že ani prokázání menšího množství stěžovatelem poskytnuté drogy nemohlo při současném prokázání viny vést k uložení nižšího trestu odnětí svobody.
7. Stěžovatelem citované stanovisko především sjednotilo rozhodovací postup Ústavního soudu při přezkumu ústavních stížností ve věcech trestních s tím, že nezbytným předpokladem pro její podání je využití dovolání. Nejvyšší soud byl zavázán přezkoumávat dovolání i z hlediska tvrzeného porušení základních zaručených práv a svobod a zjistí-li takové pochybení obecných soudů, zrušit napadená rozhodnutí. Z citovaného stanoviska neplyne, a ani nemůže, povinnost zrušit napadená rozhodnutí jen proto, že dovolatel porušení práva (na spravedlivý proces aj.) namítá.
8. Námitky stěžovatele jsou opakováním jeho argumentace z průběhu celého řízení; obecné soudy se jí dostatečně zabývaly a vypořádaly se s ní, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Za dané situace Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo pro tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních a zaručených práv. Tvrzené porušení principu in dubio pro reo a presumpce neviny vychází ze stěžovatelovy interpretace provedených důkazů. Stěžovateli nebyla upřena možnost uplatnit své námitky v řízení o opravných prostředcích a skutečnost, že obecné soudy jeho námitkám nevyhověly a nepřijaly jeho výklad, není porušením práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani odepřením soudní ochrany (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy rozhodly způsobem, který stěžovatel neakceptuje, což nemůže odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu