ECLI:CZ:US:2020:1.US.2255.19.1
sp. zn. I. ÚS 2255/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Ryžkovové, zastoupené Mgr. Petrou Andršovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 806/32, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2019 č. j. 21 Co 16/2019-366, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného rozsudku s tím, že jím došlo podle jejího názoru k porušení práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka byla žalovanou stranou soudního sporu o zaplacení částky 923 615 Kč s příslušenstvím. Tato částka byla žalována původně z titulu žalobkyní tvrzené půjčky. Stranou žalující byla paní Jana Koudelková (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), jež je také zároveň matkou pana Pavla Koudelky, bývalého druha strany žalované a pro žalobkyni klíčového svědka v této právní věci. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 10 C 85/2017-299 ze dne 27. 9. 2018 byla žaloba zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 184 800 Kč. Následně ve věci po odvolání žalobkyně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud jde o částku 896 615 Kč, ale co do požadavku na zaplacení částky 27 000 Kč s příslušenstvím bylo žalobkyni vyhověno. Výrokem třetím soud rovněž rozhodl, že žalované stěžovatelce se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu řízení před okresním ani před krajským soudem.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že odvolací soud podle jejího názoru porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, když po změně právního posouzení věci (věc přehodnotil z půjčky na bezdůvodné obohacení) nevytvořil pro stěžovatelku prostor, aby svá tvrzení doplnila a navrhla nové důkazy. Zásah do výše uvedeného práva na spravedlivý proces stěžovatelka rovněž shledává v postupu odvolacího soudu, když přistoupil v otázce náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů k aplikaci ust. §150 občanského soudního řádu, aniž by prý v rámci odůvodnění svého rozhodnutí blíže specifikoval, v čem konkrétně důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje. Stěžovatelka uvedla, že konstantně od počátku celého soudního řízení poukazovala na to, že uvedený spor je pouze reakcí na její rozchod se synem žalobkyně panem Pavlem Koudelkou, se kterým jistou dobu (i po dobu, po kterou na její účet byly zasílány finanční prostředky ze strany žalobkyně a jejichž navrácení je předmětem tohoto sporu) žila také ve společné domácnosti. Žalobkyně zahájila předmětné soudní řízení s tvrzením, že žalovanou částku zapůjčila výhradně stěžovatelce. Svá tvrzení o zápůjčce však neprokázala před soudem prvního ani druhého stupně. Krajský soud v Hradci Králové ve věci provedl celkem tři soudní jednání. Na soudním jednání dne 27. 3. 2019 byl účastníkům řízení předestřen poprvé právní názor odvolacího soudu na výsledky dokazování, jimiž dle jeho názoru nebyla prokázána ze strany žalobkyně existence smlouvy o půjčce mezi ní a žalovanou. Stejně tak ale žalovaná (stěžovatelka) neprokázala svoji verzi o tom, že žalobkyní poukazované peníze předávala výlučně synovi žalobkyně pro jeho potřeby (zde stěžovatelka uvádí, že toto v řízení nikdy ani netvrdila, uváděla a trvá na tom, že se jednalo o jeho finanční prostředky, o jejichž dispozici rozhodoval výhradně on). Současně byl účastníkům předestřen názor, že věc lze posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Na tento vyslovený právní názor na totožném soudním jednání dne 27. 3. 2019 právní zástupce žalobkyně reagoval tak, že pokud nárok žalobkyně nebude posouzen jako půjčka, pak navrhuje, aby byl posouzen jako bezdůvodné obohacení. Právní zástupce žalované (stěžovatelky) pak uvedl, že se jedná o nové tvrzení a vznesl námitku promlčení. Pokud jde o náklady řízení, stěžovatelka uvedla, že vycházeje z premisy, že "normální je se nesoudit a vítěz bere vše", neexistuje nic, co by odůvodnilo odchýlit se od aplikace zásady přiznat náklady řízení straně úspěšné ve věci, což stěžovatelka byla před soudem prvního i druhého stupně. I kdyby totiž věc byla posouzena jako bezdůvodné obohacení, převážná většina plateb je promlčena, čehož si žalobkyně musela být vědoma již v době, kdy žalobu ve věci dne 21. 3. 2017 podávala.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy, může Ústavní soud provést zcela výjimečně. Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal příslušný spisový materiál a shledal, že krajský soud se věcí dostatečně zabýval a neporušil přitom žádné základní právo stěžovatelky. Soud zohlednil návrhy účastníků v průběhu řízení a přihlédl ke všem dalším podstatným zvláštnostem věci. Stěžovatelka byla zastoupena právním zástupcem, znalým práva a soud vycházel z toho, co vyšlo v řízení najevo, a co bylo oběma stranám bezpochybně známo. Sama stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti ostatně připouští, že účastníkům řízení byl na soudním jednání soudem předestřen názor, že věc lze posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení; na to také oba právní zástupci reagovali (viz výše). Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu přijaté závěry podrobně přezkoumávat či měnit nebo přehodnocovat. Žalobkyni přiznaná částka je navíc blízká částce bagatelní, nehledě na sumu, kterou původně žalobkyně požadovala.
4. K zásadám vyloženým shora o řízení před Ústavním soudem (bod 3) nutno uvést, že platí tím spíše v otázkách, týkajících se náhrady nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, s výjimkou jejich zcela svévolného výkladu anebo interpetace, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Není možné, aby Ústavní soud podrobně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů, týkající se nákladů řízení, v zásadě pouze na úrovni podústavního práva. Zásah Ústavního soudu je v této oblasti ve shodě se shora již vysloveným oprávněný pouze v případě zcela mimořádného excesu obecného soudu, rozhodujícímu arbitrárně, ke kterému však v daném případě zjevně nedošlo. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil, proč o nákladech řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím rozhodl způsobem, který stěžovatelka napadá, když aplikoval moderační právo podle ust. §150 o. s. ř.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu