ECLI:CZ:US:2020:1.US.2289.19.1
sp. zn. I. ÚS 2289/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelky Radky Wimmerové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 32 Cdo 4582/2018 - 310, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2018 č. j. 3 Cmo 96/2017 - 287 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. ledna 2017 č. j. 13 Cm 1241/2012 - 270, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a obchodní korporace UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 136/810, Praha 6, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyžádaného dovolání stěžovatelky, včetně jeho doplnění, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stanovil povinnost stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici 341 052 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zastavil řízení co do částky 162 177 s úrokem z prodlení (výrok II) a stanovil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že má za prokázané, že stěžovatelka podepsala dohodu o uznání dluhu a uznala tím dluh vůči vedlejší účastnici. Krajský soud také nezjistil žádné skutečnosti, které by umožňovaly dospět k závěru, že dluh stěžovatelky vůči vedlejší účastnici v době podpisu dohody neexistoval. Požadavek vedlejší účastnice byl podle krajského soudu v souladu s ustanovením §369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 1. 2013.
4. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil výrok I rozsudku krajského soudu a změnil výrok III rozsudku krajského soudu tak, že snížil částku, kterou byla stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici jako náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odvolání stěžovatelky nebylo důvodné, krom výroku o nákladech řízení, které bylo důvodné z části. Podle krajského soudu stěžovatelka platně uznala svůj dluh vůči vedlejší účastnici.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného ani procesního práva splňující podmínky kladené občanským soudním řádem. Podle Nejvyššího soudu vrchní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka platně uznala svůj dluh a zároveň neprokázala, že by závazek v době uznání neexistoval. Dále uvádí, že pokud stěžovatelka tvrdí opak, vychází ze své vlastní verze skutkového stavu, který je odlišný od toho, ke kterému dospěly krajský soud a vrchní soud. Zpochybňování skutkového stavu však podle Nejvyššího soudu není dovolacím důvodem připouštěným zákonem.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, které je zaručeno ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Stěžovatelka se domnívá, že se Nejvyšší soud jejím dovoláním vůbec nezabýval a jeho tvrzení, že nepoložila žádnou otázku hmotného či procesního práva není pravdivé. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí položená otázka cílila na vymezení formálních znaků uznání dluhu. Žádnou další argumentaci včetně argumentace proti ústavní stížností napadeným rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu ústavní stížnost neobsahuje.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v té části, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek vrchního soudu (tj. odvolacího soudu) záviset. Proto dovolání jako nepřípustné odmítl. Otázku vztahu přípustnosti dovolání a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel (dovolatelka) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Z ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu také plyne povinnost stěžovatelů před podáním ústavní stížnosti vyčerpat řádně všechny opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich základních práv a svobod poskytuje. Bylo-li dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nesplnění náležitostí dovolání, tedy pokud stěžovatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. včetně formulace otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.), jde o případ, kdy řádně nevyčerpala všechny jí poskytnuté opravné prostředky.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, resp. obsahující vady, je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V těchto případech je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno na nepřípustné svévoli. V části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. K tomu Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost, přestože navrhuje jejich zrušení, žádné námitky proti postupu vrchního soudu a krajského soudu neobsahuje.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
13. Ve výše uvedeném směru Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost se omezuje na konstatování, že dovolání všechny náležitosti obsahuje, neboť stěžovatelka v něm jasně uvedla, že nemohlo dojít ke splnění formálních znaků uznání dluhu, neboť uznání dluhu nebylo datováno a v dané době také žádná pohledávka fakticky neexistovala. Další argumentaci napadající procesní postup Nejvyššího soudu, tedy odmítnutí dovolání pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání ústavní stížnost neobsahuje.
14. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky, aby mohl posoudit ústavnost postupu Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v tomto směru nelze Nejvyššímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatelka v dovolání ze dne 17. 9. 2018 ani v jeho doplnění ze dne 16. 10. 2018 nenaplnila požadavky stanovené občanským soudním řádem pro řádné dovolání a usnesení Nejvyššího soudu se nemohlo nijak dostat do kolize s jejími ústavně chráněnými právy a svobodami.
15. Samotné dovolání pouze rekapituluje skutkový stav a právní závěry a omezuje se na konstatování, že dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Doplnění dovolání již obsahuje konstatování o rozporu dovoláním napadeného rozsudku s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, postrádá však otázku hmotného či procesního práva. Z argumentace stěžovatelky vedené zejména proti zjištěnému skutkovému stavu tuto otázku skutečně zjistit nelze.
16. Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní soud připomíná, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů své přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením Listiny. Stěžovatelka se ve svém dovolání, včetně doplnění, nedotkla žádné otázky hmotného nebo procesního práva, kterou předpokládá občanský soudní řád. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že primární není forma, tj. tázací věta, ale přítomnost sdělení, které obsahuje neznámé nebo nejasné prvky, které si žádají vysvětlení, které dosud nebylo Nejvyšším soudem poskytnuto, či se soudy nižších stupňů od takto dříve podaného vysvětlení odchýlily. Ústavní soud také shodně s Nejvyšším soudem připomíná, že dovolání lze podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze pokud rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výlučně skutkové otázky, které stěžovatelka předkládá, tuto podmínku nenaplňují.
17. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud dospěl k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto je nezbytné i v tomto případě ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku vrchního soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nenaplnila předpoklad řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků, jak jsou předvídány ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu