ECLI:CZ:US:2020:1.US.2301.20.1
sp. zn. I. ÚS 2301/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Kateřiny Šlesingerové, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2020 č. j. 3 Ads 274/2019-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 7. 2019 č. j. 6 A 222/2016-37. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 21 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného závěru kasačního soudu, který přešel skutečnost, že jí služební orgán upřel právo na seznámení se s důvody, pro které ve výběrovém řízení nebyla vybrána. Stěžovatelka tak podle jejích slov ztratila možnost brojit proti případnému postupu služebního orgánu v rozporu s jejím právem na rovný přístup k veřejným funkcím. Pokud stěžovatelce nebyly služebním orgánem sděleny důvody, pro které nebyla vybrána, bylo jí upřeno právo proti těmto důvodům brojit u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka nezpochybňuje, že služební orgán má právo v druhé fázi výběrového řízení vybrat z okruhu uchazečů doporučených výběrovou komisí vhodného uchazeče, nebo nevybrat žádného a výběrové řízení zrušit. Výběr uchazeče, případně "rozhodnutí" žádného uchazeče nevybrat a výběrové řízení zrušit však podle ní musí být přezkoumatelné, tedy odůvodněné. Podle stěžovatelky však v daném případě kasační soud (a před ním i městský soud) schválil jednání služebního orgánu, který ji fakticky neodůvodněným jednáním připravil o její dosavadní služební místo.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala žalobou u městského soudu určení nezákonnosti zásahu Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník"), spočívajícího ve zrušení výběrového řízení na služební místo ředitel/ka odboru ochrany práv dětí, vyhlášeného podle §188 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen "zákon o státní službě"), č. j. MPSV-2016/133024-111/SZ/VŘ, a v následném vyhlášení nového výběrového řízení podle §57 zákona o státní službě. Dále se domáhala, aby městský soud vedlejšímu účastníkovi uložil, aby pokračoval ve výběrovém řízení a každému žadateli doručil jeho výsledek ve formě rozhodnutí s poučením o opravném prostředku. Městský soud výše citovaným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o státní službě.
Nejvyšší správní soud se široce zabýval zejména otázkou, zda vyrozumění služebního orgánu o zrušení výběrového řízení lze považovat za správní rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.), a to i v materiálním smyslu. S námitkami stěžovatelky, že se o správní rozhodnutí jedná, se neztotožnil, což také srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Uvedené právní závěry nadto nelze považovat ani za překvapivé, neboť je kasační soud založil na právních závěrech již ustálené judikatury (rozsudek č. j. 10 Ads 316/2016-50), a v nyní projednávané věci neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Konkluzi kasačního soudu, který hodnotil postup služebního orgánu podle §28 odst. 4 zákona o státní službě (ve druhém kole výběrového řízení) považuje Ústavní soud za řádně odůvodněnou, jasnou a logickou.
Ústavní soud se již ve své předešlé judikatuře k otázce, zda lze vyrozumění služebního orgánu o zrušení výběrového řízení považovat za správní rozhodnutí, vyjádřil, a to v usnesení sp. zn. II. ÚS 213/18, když odmítl ústavní stížnost proti výše citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu (č. j. 10 Ads 316/2016-50) pro zjevnou neopodstatněnost. Od těchto závěrů neshledal Ústavní soud důvody se v nyní projednávané věci odchýlit. Akceptuje závěr, že služební orgán nelze "nutit" cestou soudního přezkumu, aby jako spolupracovníka "přijal" (jmenoval) osobu, s níž z nejrůznějších důvodů efektivně spolupracovat nechce či dokonce nebude moci.
K namítanému porušení práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím Ústavní soud dodává, že služební poměr státních zaměstnanců, kteří vykonávají ve správních úřadech státní správu podle zákona o státní službě, nelze považovat za výkon veřejné funkce. Správou věcí veřejných ve smyslu čl. 21 Listiny se rozumí veřejná činnost týkající se věcí obecného zájmu prováděná v rámci výkonu veřejné moci. Veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny je pak taková funkce, jejímž výkonem se občané na správě věcí veřejných bezprostředně podílejí. Jde o veřejné funkce, které jsou zpravidla obsazovány volbou nebo jmenováním. Někdy je výkon určité činnosti či funkce výslovně zákonem označen jako veřejná funkce (srov. např. §8 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv nebo §12e odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře za veřejnou funkci považoval např. zástupce pojistitelů ve Správní radě Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (nález sp. zn. IV. ÚS 255/99), členství v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/07), pozici soudce (nález sp. zn. I. ÚS 2420/11), obecního zastupitele (nález sp. zn. III. ÚS 361/05) nebo lesní stráže (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/16).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu