ECLI:CZ:US:2020:1.US.2388.20.1
sp. zn. I. ÚS 2388/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2018 č. j. 25 C 191/2015-1644, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018 č. j. 58 Co 226/2018-1717 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 758/2019-1745, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které řádně neprojednaly stěžovatelův nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatele civilní soudy pochybily, když řízení o části jeho nároku zastavily a ve zbývající části zamítly. Stěžovatel má za to, že postup soudů vykazuje prvky libovůle, neboť na daný případ aplikovaly právní předpisy a judikaturu nepřiléhavě. Nesouhlasí se závěry o adekvátní výši relutární satisfakce. Soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem ani se dostatečně nevypořádal s navrženými důkazními prostředky, v důsledku čehož byl neúplně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatel rovněž namítá nezákonnost postupu soudu prvního stupně v souvislosti s výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] zaplacení celkové částky 31 256 849,97 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, které neskončilo jeho pravomocným odsouzením. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem řízení ohledně zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 31 076 849,97 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 9 000 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve výroku III jej změnil tak, že určil, že výše přiznaných nákladů řízení činí 5 100 Kč (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro jeho vady odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby (prostřednictvím advokáta) v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem je právní posouzení odvolacího soudu ohledně jeho nároků nesprávné. Rovněž tak nijak nekonkretizoval, který z předpokladů dovolání považuje pro něj za splněný, výslovně neuvedl, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky a ani neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (I.)
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.). Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu