ECLI:CZ:US:2020:1.US.240.20.1
sp. zn. I. ÚS 240/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti K. B. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 6 Tdo 1298/2019-185 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2019 č. j. 4 To 216/2019-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2019 č. j. 7 T 133/2018-138 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti uvedenému rozsudku. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že skutkové a právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Brojí především proti závěru nalézacího soudu, kterým byla odmítnuta verze, že se poškozený na stěžovatelku vrhnul a ta jej nožem bodnula v silném rozrušení z úleku či zmatku. V tomto směru poukazuje především na svědeckou výpověď samotného poškozeného, z níž vyplývá, že se choval agresivně, byl silně opilý, svou silou značně převyšoval subtilní poškozenou, na kterou skočil před tím, než jej bodla. Podle ní je tato výpověď zcela souladná s výpovědí její a trestním soudům vytýká, že dovodily chybný a neúplný skutkový stav, který podřadily pod nepřiléhavou skutkovou podstatu trestního zákoníku. Z těchto důvodů má za to, že její jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 2 trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami adekvátně vypořádaly.
Ústavní soud nejprve podotýká, že trestní soudy zjevně nepřehlédly výpověď poškozeného a nijak nedeformovaly její obsah, což je patrné z porovnání protokolu o této výpovědi, který tvořil přílohu ústavní stížnosti, a odůvodnění výše označeného rozsudku okresního soudu (srov. č. l. 3). Nalézací soud dále přesvědčivě vyvrátil obhajobu stěžovatelky, že poškozený na nůž v podstatě napadl. Bylo totiž spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka musela bodnout poškozeného značnou silou, neboť nožem o délce čepele 12,5 Cm způsobila poškozenému bodnou ránu o délce 14 cm.
Jestliže se stěžovatelka domáhá, aby její jednání bylo posuzováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 2 trestního zákoníku, neboť poškozeného bodnula v silném rozrušení z úleku či zmatku, odkazuje Ústavní soud zejména na usnesení krajského soudu (srov. č. l. 4). Tento soud správně zdůraznil, že útoku stěžovatelky bezprostředně předcházela výzva ze strany poškozeného, aby jej nožem bodla. Tato skutečnost vyplynula z výpovědi samotné stěžovatelky, která uvedla, že jí poškozený v momentě, když již držela nůž, řekl "ať ho klidně kuchne". Odvolací soud rovněž poukázal na to, že útoku stěžovatelky předcházela hádka, která se nevymykala zvyklostem v jejich vzájemném soužití, jak stěžovatelka, tak i poškozený byli opilí, přičemž v průběhu této hádky poškozený stěžovatelku strkal do ramen.
Krajský soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že útok stěžovatelky představoval spíše mstivou reakci na počínání poškozeného, zejména pak na jeho výzvu k bodnutí, a proto nejsou splněny předpoklady pro posuzování jejího skutku podle privilegované skutkové podstaty uvedené §146a odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní soud v tomto právním hodnocení nespatřuje žádnou svévoli či extrémní rozpor s výsledky provedeného dokazování. Průběh konfliktu mezi stěžovatelkou a poškozeným, který předcházel samotnému útoku nožem a který byl zjištěn primárně z jejich výpovědi, totiž skutečně odpovídá tomu, že byť třeba poškozený po stěžovatelce skočil, nejednalo se o situaci, v níž by se dalo reálně uvažovat o tom, že stěžovatelka jednala ve stavu silného rozrušení, které by bylo způsobeno úlekem či zmatkem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu