ECLI:CZ:US:2020:1.US.248.20.1
sp. zn. I. ÚS 248/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaňka, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 201/2019-194 ze dne 26. listopadu 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 2. 2016 vedlejší účastnice po dopravní nehodě odtáhla vozidlo registrované na jméno stěžovatele na své parkoviště, kde bylo střeženo do 31. 8. 2016. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě (dále jen "nalézací soud") domáhala, aby jí stěžovatel zaplatil 78 900 Kč s příslušenstvím jako úhradu nákladů, které vedlejší účastnici v souvislosti s odtahem vozidla a jeho následným umístěním na parkovišti vznikly. Nalézací soud rozsudkem č. j. 38 C 35/2017-160 ze dne 3. června 2019 nárok vedlejší účastnice, jenž byl obdobný nároku na náhradu škody, podle §2953 občanského zákoníku přiměřeně snížil (moderoval) a přiznal vedlejší účastnici náklady za odtah a parkovné ve výši 4 000 Kč s úroky z prodlení od 22. 3. 2016 do zaplacení (výrok II); žalobu co do částky 74 900 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Náhradu nákladů řízení nalézací soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení, neboť podle něj byly dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. (výrok III).
2. Krajský soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 900 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 3 900 Kč (výrok I); ve zbývající části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71 000 Kč s úroky z prodlení, potvrdil (výrok II). Zároveň krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení v plné výši 24 959 Kč podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť důvodem neúspěchu vedlejší účastnice bylo podle krajského soudu použití moderačního práva soudu ohledně nároku na náhradu škody (výrok III).
3. Ústavní stížností brojí stěžovatel pouze proti výroku III v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, tj. proti části týkající se náhrady nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského soudu ohledně nákladů řízení nepředvídatelné a nelogické, jelikož vedlejší účastnice musela vědět již při podání žaloby, že v předmětné věci jsou dány důvody pro užití moderačního práva ze strany soudu. Vedlejší účastnice za odtažení vozidla požadovala nepřiměřenou částku, ačkoliv jí musela být známa judikatura Nejvyššího soudu v obdobných věcech, ve kterých Nejvyšší soud dospěl k závěru, že využití moderačního práva je namístě.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
5. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. V nyní projednávaném případě důvody pro zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů dány nejsou. Stěžovatel pouze rozporuje závěr krajského soudu ohledně nákladů řízení a nepředkládá žádnou ústavně relevantní argumentaci. Krajský soud však postupoval v souladu s podmínkami stanovenými v §142 odst. 3 o. s. ř. Zaprvé, vedlejší účastnice měla ve věci částečný úspěch, byť jí krajský soud přiznal pouze zlomek částky, které se původně domáhala. Zadruhé, rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, neboť krajský soud moderoval požadovanou částku s ohledem na cenu předmětného vozu v době odtahu. Stanovené zákonné podmínky pro využití možnosti přiznat vedlejší účastnici plnou náhradu nákladů řízení naplněny byly, závěr krajského soudu tedy nepředstavuje ani svévoli či extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
6. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu