ECLI:CZ:US:2020:1.US.2508.19.1
sp. zn. I. ÚS 2508/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou, se sídlem K. H. Máchy 758/1, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové dne 3. prosince 2018 č. j. 0 P 245/2018 - 414 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. května 2019 č. j. 21 Co 83/2019 - 448, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2019 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu stěžovateli zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a stěžovatelovo právo na rodinný život včetně práva jeho nezletilých synů na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32. odst. 4 Listiny. Ve stížnosti dále stěžovatel namítá řadu porušení Úmluvy o právech dítěte, zejména v čl. 3 zakotvené povinnosti státu zohledňovat zájem jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí a povinnost státu zajistit ochranu a péči nezbytnou pro blaho dítěte.
2. Průběh soudních řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům a vedlejší účastnici známy, Ústavní soud se proto omezí jen na jejich stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl v postavení navrhovatele účastníkem civilního řízení o snížení výživného pro dvě nezletilé děti, které aktuálně platí na obě děti v celkové výši 16 000 Kč měsíčně, in eventum na zřízení zvláštního bankovního účtu, na který by odděleně poukazoval částku 4 000 Kč měsíčně jako část výživného určenou na nespotřební výdaje obou dětí (tj. výdaje, které mají přesahovat rámec jejich běžných potřeb, jako např. náklady na zájmové či sportovní aktivity). Vedlejší účastnicí řízení o ústavní stížnosti byla matka dětí, která má obě děti svěřeny do péče. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") provedl dokazování, z jehož průběhu vyšlo najevo, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí jsou dlouhotrvající spory ohledně způsobu nakládání s výživným na obě děti, a to zejména v tom směru, zdali je celé výživné spotřebováváno ve prospěch obou dětí, nebo zdali z něj vedlejší účastnice hradí i část svých osobních potřeb, které nesouvisí s péčí o děti. Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 3. prosince 2018 č. j. 0 P 245/2018 - 414 návrh v plném rozsahu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla zjištěna změna poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výživném, o kterém bylo naposledy rozhodnuto v roce 2017. Soud prvního stupně došel rovněž k závěru, že nelze vyhovět ani eventuálnímu návrhu stěžovatele na zřízení odděleného bankovního účtu na úhradu části výživného, když odmítl analogicky aplikovat §917 občanského zákoníku, které upravuje zřízení zvláštního bankovního účtu určeného pro tvorbu úspor vyživovaného dítěte (při splnění dalších zákonných předpokladů). V této souvislosti soud prvního stupně uzavřel, že za prvé občanský zákoník neposkytuje dostatečný zákonný podklad pro postup, kdy by výživné hrazené osobou k výživě povinnou dle §913 občanského zákoníku, bylo (částečně) hrazeno na zvláštní bankovní účet a nikoli k rukám rodiče, kterému bylo svěřeno dítě do péče dle §907 občanského zákoníku, a za druhé by i takový navrhovaný postup stejně spory mezi rodiči ohledně hospodaření s výživným v daném případě neodstranil.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 15. května 2019 č. j. 21 Co 83/2019-448 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a ani jedné straně nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V rámci odvolacího řízení odvolací soud ve smyslu §213 o. s. ř. doplnil dokazování ohledně aktuální výše příjmů stěžovatele a vedlejší účastnice. Při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a pouze doplnil podrobnější odůvodnění úvah o tom, proč postup navrhovaný v eventuálním petitu není namístě (srov. zejm. body 20 až 22 rozsudku odvolacího soudu).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že v dané věci neměl ze zákona stěžovatel k dispozici jako mimořádný opravný prostředek dovolání (§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) vyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem mu poskytnuté k ochraně jeho práv. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje tak veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatele
5. Jak již Ústavní soud uvedl výše, stěžovatel ve stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rodinný život a rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32. odst. 4 Listiny. Dále stěžovatel namítá četná porušení Úmluvy o právech dítěte (čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 6 odst. 2 a čl. 27 odst. 1, 2 a 3). K uvedeným zásahům do základních práv stěžovatele mělo dojít ze strany obecných soudů na obou stupních. Ústavní stížnost nicméně jakékoli bližší ústavněprávní odůvodnění neobsahuje a v argumentační rovině brojí toliko proti průběhu dokazování (jeho rozsahu a vyhodnocení, zejm. ve vztahu k věrohodnosti výpovědi vedlejší účastnice) a dále proti výkladu a aplikaci ustanovení občanského zákoníku upravujících vyživovací povinnost. Zmíněný výklad a aplikaci ustanovení občanského zákoníku upravujících vyživovací povinnost provedenou ze strany obecných soudů označuje stěžovatel za nepřiměřeně formalistickou.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak Ústavní soud zdůrazňuje téměř v každém svém rozhodnutí, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy (vyjma situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, která však v projednávané věci nenastala a ani nebyla namítána) ani výklad "pouhého" zákona, je-li prováděn ústavně aprobovaným způsobem.
8. Jediná teoreticky v úvahu přicházející námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti by mohla být námitka přepjatého formalismu. O situace tzv. přepjatého formalismu jde v případech, kdy je výklad zákona ze strany obecných soudů v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, kdy je sice formálně v souladu s textací předpisu, ale zcela odhlíží od reálných společenských vztahů, popř. kdy nezohledňuje vlastní účel právní regulace [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. října 2008 (N 184/51 SbNU 259), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. listopadu 2007 (N 179/47 SbNU 371), nález sp. zn. I. ÚS 2219/07 ze dne 2. dubna 2008 (N 63/49 SbNU3) či nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. listopadu 2012]. K přepjatému formalismu však v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu očividně nedošlo. I sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že "... jeho návrhy nejsou zcela standardní" a "... jeho cílem není snížení výživného, ale rozhodnutí, které zajistí uspokojování potřeb dětí v zákonném rozsahu". Stěžovatel však přesto žaloval v prvé řadě na snížení výživného. Tento návrh oba soudy po provedeném dokazování vyhodnotily jako nedůvodný, protože nedošlo k změně rozhodných poměrů. V tomto rozsahu je ústavní stížnost skutkovou polemikou se závěry obecných soudů bez ústavní dimenze. Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost vyzdvihuje, že z obsahu ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nebylo zjištěno, že by i přes tvrzený stav (částečně) neúčelného hospodaření vedlejší účastnice s výživným měl být narušen normální vývoj dětí či jejich jiný důležitý zájem. Eventuální návrh stěžovatele směřující k tomu, aby běžné výživné bylo rozděleno na výživné placené k rukám vedlejší účastnice a výživné placené na zvláštní bankovní účet, oba obecné soudy považovaly za věcně nepřiléhavý a nepředvídaný zákonnou úpravou, když jednoznačně došly k závěru, že běžné výživné se platí k rukám toho rodiče, jemuž soud svěřil dítě do péče. Neochotu obecných soudů se v této věci od tohoto obvyklého stanoviska odklonit jim dle názoru Ústavního soudu nelze z pohledu ústavního práva vytknout. Takovýto závěr není žádným interpretačním excesem, který by byl výrazem soudní svévole. Ze zákazu přepjatého formalismu nelze bez dalšího dovodit požadavek na extenzivní či tvůrčí výklad zákonné úpravy. Ústavní soud reflektuje stav, kdy v oblasti rodinného práva může v určitém směru absentovat sjednocující judikatura Nejvyššího soudu, ale ani tato skutečnost na projednávané věci nic nemění - Ústavní soud není v daných poměrech při zohlednění doktríny sebeomezení povolán ke stěžovatelem vyžadovanému výkladu a aplikaci podústavního práva. Nad rámec věci Ústavní soud poznamenává, že se jeví, že v projednávané věci šlo minimálně ve stejném rozsahu o řešení osobních neshod mezi rodiči, jako mělo jít o potřebnou ochranu práv jejich dětí. Návrh na snížení výživného ovšem málokdy bude vhodným a efektivním (právním) prostředkem nápravy domnělých nedostatků v hospodaření s výživným jedním z rodičů. Při kvalifikovaných pochybnostech ohledně úrovně správy jmění dítěte prováděné pečujícím rodičem, tj. budou-li zjištěny dostatečně závažné okolnosti zpochybňující tvrzení pečujícího rodiče, nicméně Ústavní soud nevidí důvod pro to, aby nepečujícímu rodiči bylo upřeno právo na vyúčtování hospodaření s výživným (když i výživné je součástí jmění dítěte, které rodiče spravují s péčí řádného hospodáře, srov. §896 občanského zákoníku).
9. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil, že by soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu