ECLI:CZ:US:2020:1.US.2613.16.3
sp. zn. I. ÚS 2613/16
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Hulvy, MBA, LL. M., advokáta se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 a usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, a návrhu na zrušení §12a advokátního tarifu, takto:
I. Usnesením Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016 a usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 byl porušen princip rovnosti ve spojení s právem stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 se ruší.
III. Návrh na zrušení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu, obsah napadeného rozhodnutí a průběh řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel - advokát - domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9, čl. 11, čl. 26, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V nyní projednávané věci byl stěžovatel (advokát) ustanoven opatrovníkem osoby pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu podle §69 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních").
3. Okresní soud v Opavě dne 20.4.2016 rozhodl usnesením č. j. 24 L 639/2016 - 13 tak, že se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení této osoby ve zdravotním ústavu zastavuje (výrok I.), stát zaplatí opatrovníkovi odměnu ve výši 1 694 Kč (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podal stěžovatel, jakožto opatrovník odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Namítal, že soud při výpočtu této odměny nesprávně postupoval podle ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když správně měl aplikovat ustanovení §9 odst. 2 advokátního tarifu, které je ustanovením speciálním, a měl tak vycházet z tarifní hodnoty 5 000 Kč, a domáhal se změny tohoto rozhodnutí tak, aby mu stát zaplatil odměnu ve výši 2 662 Kč.
5. Krajský soud se ztotožnil s argumentací prvostupňového soudu, že je v dané věci při rozhodování o odměně opatrovníka třeba aplikovat ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu a při stanovení výše jeho odměny vycházel z tarifní hodnoty 1 000 Kč, z níž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 500 Kč. Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu přitom v době rozhodování okresního soudu znělo: "Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat1b), se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč." Ustanovení §9 odst. 2 advokátního tarifu, podle něhož mělo být postupováno podle názoru opatrovníka, se totiž vztahuje pouze na případy smluvního zastoupení účastníka v tam uvedených řízeních či na případy, kdy byl účastníku ustanoven pro řízení zástupcem advokát podle ustanovení §30 o. s. ř., nikoli na případy, v nichž je na základě požadavku zákona účastníku advokát jmenován opatrovníkem pro řízení, jako tomu bylo v tomto případě. Podle krajského soudu okresní soud nepochybil ani tím, že odměnu opatrovníka krátil podle ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu o 20 %, ani při výpočtu výše odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníka, včetně náhrady za DPH. S ohledem na to krajský soud rozhodnutí okresního soudu v napadené části potvrdil podle §219 o .s .ř.
6. Plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 (176/2020 Sb., pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušilo §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část §9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
II.
Ústavní stížnost
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje dosavadní stav řízení. Stěžovatel byl ustanoven opatrovníkem osoby pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu podle §69 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, pročež také navrhoval, aby mu byla přiznána odměna podle §9 odst. 2 advokátního tarifu, který je dle jeho názoru lex specialis k odst. 5 téhož ustanovení. Obecné soudy ale rozhodly, že mu bude přiznána odměna podle §9 odst. 5 advokátního tarifu, dle kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč. Podle stěžovatele je to dokonce v rozporu s dosavadní praxí soudu - okresní soud totiž v předcházejících minimálně 8 letech aplikoval §9 odst. 2 advokátního tarifu, svůj nový postup podle stěžovatele soud nijak blíže nezdůvodnil a nevysvětlil. Podle stěžovatele se obecné soudy dopustily libovůle a zásahu do práva na stejnou odměnu za stejnou práci. Podle stěžovatele není možné, aby soud činil rozdíl mezi tím, na základě jakého právního úkonu či rozhodnutí došlo k převzetí právního zastoupení či poskytnutí služeb. Rovněž se soudy dopustily zásahu do práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za jeho práci. Částka 1 694 Kč, která představuje odměnu před zdaněním a před odvedením všech nákladů je zcela nepřiměřená pracovní zátěži v podobě činnosti opatrovníka v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu.
8. Současně stěžovatel podal návrh na zrušení §12a advokátního tarifu pro jeho protiústavnost. Kromě porušení práva na stejnou odměnu za stejnou práci a spravedlivou odměnu, spatřuje stěžovatel v daném ustanovení i porušení práva na rovné postavení a čest advokáta. Ustanovení §12a prakticky bez racionálního odůvodnění snižuje odměnu advokátů zastupujících na základě ustanovení soudem o 20 %. Stěžovatel míní, že má právo na to, aby měl rovné postavení jak za situace, kdy přebírá právní zastoupení jakéhokoli subjektu (tzv. na plnou moc) tak za situace, kdy přejímá právní zastoupení na základě ustanovení soudem. Tento princip napadené ustanovení popírá. Podle jeho dikce je přebírání zastoupení advokáty jinak než na základě plné moci (z moci úřední) jakoby méně hodnotné a také hodnocené.
9. Krajský soud se ke stížnosti vyjádřil tak, že v souladu s judikatorním vývojem Ústavního soudu v dané problematice [derogační nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.)], již v obdobných případech postupuje podle §9 odst. 2 advokátního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel - sám advokát - nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
12. Jak již bylo uvedeno při rekapitulaci, plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 zrušilo §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část §9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem podle zákona o zvláštních řízeních soudních, je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle §30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu, i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (302/2019 Sb.) podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)] vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak §9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků ve zvláštních řízeních soudních za podmínek stanovených výše citovaným zákonem [srov. k tomu přiměřeně bod 38. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19].
13. Také ve stěžovatelově věci byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny (Ústavní soud chápe právo podnikat jako speciální právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V souladu s již citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jmenované soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
14. Závěr Ústavního soudu tudíž lze shrnout tak, že určením odměny advokáta ustanoveného soudem opatrovníkem podle zákona o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) s odkazem na §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dochází k porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
15. Na základě těchto východisek nyní rozhodující senát Ústavního soudu konstatuje, že určil-li krajský soud odměnu stěžovatele jako advokáta vykonávajícího opatrovnictví i s odkazem na §9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k uplatňování základního práva stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení je tak rozpor se zásadou rovnosti podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
16. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení §12a advokátního tarifu pak Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Již citovaný nález sp. zn. PL. ÚS 4/19 se k problematice stanovení paušálního procentního snížení odměny podle §12a advokátního tarifu vyslovil tak, že "obecné snížení, jak lze dovodit zejména z výše citované judikatury ESLP, však není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátu lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií" [srov. bod 30 nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (302/2019 Sb.)]. Jedná se ostatně o konstantní závěr Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokrát rozhodl, že snižování nároku advokáta o 20 % dle §12a advokátního tarifu je z ústavněprávního hlediska přípustné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17 ze dne 27. 2. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/15 ze dne 12. 8. 2015 aj.).
17. Ústavní soud tedy z těchto důvodů ústavní stížnosti z části vyhověl a zrušil usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení §12a advokátního tarifu pak odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu