ECLI:CZ:US:2020:1.US.2784.20.1
sp. zn. I. ÚS 2784/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Bartuška, zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem Brno, Všetičkova 615/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 24 Cdo 303/2020-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2019 č. j. 21 Co 104/2018-175 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud zrušil dohodu dědiců ze dne 18. 9. 2013 uzavřenou v řízení sp. zn. 58 D 211/2011 a usnesení, kterým dohoda byla schválena. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žádné zákonné ustanovení nezakládá možnost opětovného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudů vydaným v řízení o dědictví.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s jeho dosavadní judikaturou (sp. zn. 2 Cz 6/68, 21 Cdo 305/2008 a 30 Cdo 2953/2004). Vyjadřuje právní závěr, že byla-li dohoda o vypořádání dědictví schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být soudem zrušena postupem podle ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř.). Podle dovolacího soudu není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V odůvodnění rozhodnutí podrobně objasnil, že povaha dané věci vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. o soudním smíru; schválená dohoda o vypořádání dědictví proto nemůže být soudem zrušena postupem podle §99 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolací soud rozhodl nesprávně na základě irelevantních a nepravdivých argumentů, čímž mu odepřel právo na soudní ochranu. Obdobně jako v dovolání namítá, že není možné odmítnout aplikaci §99 odst. 3 o. s. ř. na usnesení o dohodě dědiců, když původně nesporné dědické řízení získá schválením dohody dědiců charakter a vlastnosti řízení sporného. Uvádí, že dosavadním, byť opakovaným postupem Nejvyššího soudu se právní systém zbytečně připravuje o možnost efektivně zasáhnout v případě chyb v dědických řízeních. Stěžovatel konstatuje, že hlavním důvodem, pro který usiluje o zrušení předmětné dohody dědiců a nechce se spokojit s možností obnovy dědického řízení je skutečnost, že od roku 2014 probíhají exekuce na jeho majetek, v nichž je exekučním titulem předmětná dohoda o dědictví.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy věcně projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistentnost v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14 či I. ÚS 1557/20).
Podle ust. §239 o. s. ř. je pak přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, výjimku představují pouze excesy v podobě rozhodovací libovůle, přepjatého formalismu či deficitu řádného odůvodnění (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním řádně a důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu velmi podrobně odůvodnil. Vyjádřil se srozumitelně k námitkám stěžovatele, ostatně obdobným jako v ústavní stížnosti, a to včetně jeho názoru na přehodnocení judikatury dovolacího soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu