ECLI:CZ:US:2020:1.US.2861.19.1
sp. zn. I. ÚS 2861/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 24 Cdo 4761/2018-181, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 24 Co 46/2018-138 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 7 C 130/2017-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále stěžovatel namítal porušení práva vlastnit majetek a práva dědit podle čl. 11. odst. 1 Listiny. Stěžovatel současně žádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, které mu vznikly v řízení o ústavní stížnosti v souvislosti s jeho zastoupením advokátem.
2. V řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelé dne 1. 4. 2016 (dále jen "zůstavitelka"), Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 7. 2. 2017 č. j. 51 D 444/2016-173 uložil Národní galerii v Praze, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Kolíně žalobu proti závětnímu dědici zůstavitelky, pozůstalému synovi (stěžovateli) proto, že vyšla najevo existence skutkového sporu mezi dvěma v úvahu přicházejícími dědici, tj. stěžovatelem jako závětním dědicem a Národní galerií v Praze, která byla ustanovena v téže závěti náhradní dědičkou, jejichž dědické právo se vzájemně vylučuje, a že uplatnila své dědické právo po zůstavitelce s tvrzením dědické nezpůsobilosti stěžovatele.
3. Národní galerie v Praze se proto žalobou podanou dne 9. 5. 2017 u Okresního soudu v Kolíně, domáhala určení, že je dědicem po zůstavitelce. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 7 C 130/2017-62 určil, že žalobkyně Národní galerie v Praze je dědičkou po zůstavitelce se zanecháním pořízení pro případ smrti ze dne 29. 7. 2008 a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 33 260,48 Kč a České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a náklady řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením.
4. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Praze, rozsudkem ze dne 31. 5. 2018 č. j. 24 Co 46/2018-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyni "svědčí dědické právo po zůstavitelce ze závěti ze dne 29. 7. 2008" a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 35 260 Kč a před soudem odvolacím 10 164 Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, neboť měl za to, že důvodem dědické nezpůsobilosti je pouze takový protiprávní čin v úvahu přicházejícího dědice, kterého se dědic (ať již trestně odpovědný či nikoli) dopustil úmyslně a že při posuzování dědické nezpůsobilosti musí být úmysl dědice vždy tvrzen a prokázán žalobcem. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 4761/2018-181 podané dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7 800 Kč.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, nebylo prokázáno, zda se stěžovatel dopustil činů popsaných v trestním oznámení zůstavitelky a v usnesení o zahájení trestního stíhání a došlo i k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
8. Podle názoru stěžovatele zásadními otázkami, které bylo na základě žalobních tvrzení o existenci důvodů jeho dědické nezpůsobilosti v dané věci posoudit, byla otázka, zda se stěžovatel vůči své matce dopustil činu povahy úmyslného trestného činu a dále otázka, zda zůstavitelka stěžovateli za svého života činy z 3. 11. a 1. 12. 2014, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ze dne 2. 12. 2014, výslovně prominula.
9. Stěžovatel napadl důkazní řízení, provedené soudem prvního stupně, ve svém podaném odvolání a vytýkal mu, že při jednání 20. 9. 2017 přistoupil k souhrnnému provedení důkazu spisy Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 51 D 444/2016 a sp. zn. 24 Nt 2003/2015 a spisem Okresního státního zastupitelství v Kolíně sp. zn. 2 T 425/2014, z těchto spisů si libovolně vybral, které listiny budou čteny, přičemž podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je souhrnné provedení důkazu spisem nepřípustné. Odvolací soud se s námitkami, které stěžovatel vznesl, řádně nevypořádal, zejména se nijak nevypořádal s námitkou, že soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu skutečnosti, které zůstavitelka dne 9. 1. 2015 jako svědkyně uvedla o důvodech podání trestního oznámení, a že soud prvního stupně zcela pominul listinu - dopis zůstavitelky synovi ze dne 9. 1. 2015, z níž je evidentní, že zůstavitelka necítila vůči stěžovateli nic negativního, ani z něj neměla žádný strach. Stěžovatel současně namítal, že v trestním řízení, které bylo vůči němu vedeno, nebyl trestním soudem vydán žádný odsuzující rozsudek. Stěžovatel rovněž navrhoval, aby odvolací soud zopakoval důkaz protokolem o svědecké výpovědi zůstavitelky ze dne 9. 1. 2015 a dopisem zůstavitelky z téhož dne a provedl důkaz protokolem z jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 11. 2017 - částí o výpovědi svědků Ing. Lehkého a Ing. Radové. Odvolací soud však těmto návrhům stěžovatele nevyhověl.
10. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že se omezil v odůvodnění svého rozsudku pouze na skutkovou stránku věci a nikoliv na jeho právní posouzení. Řádně neposoudil, zda byly naplněny všechny zákonné znaky předmětného trestného činu a závěr odvolacího soudu, že se stěžovatel dopustil vůči své matce "činu povahy úmyslného trestného činu" a že je proto z dědického práva po své matce vyloučen, nemůže podle tvrzení stěžovatele obstát. V podaném dovolání pak stěžovatel vytkl i neprávnost postupu soudu odvolacího při změně výroku I. rozsudku okresního soudu, neboť za situace, kdy je soud vázán petitem a zjistil z pozůstalostního spisu, že předmětem řízení má být určení dědického práva, nikoli to, kdo je dědicem zůstavitele, měl vyzvat žalobkyni k odstranění vad podání nebo ji poučit, že hodlá věc posoudit jinak, než jak je uvedeno v žalobě a požadováno v žalobním petitu, neboť sám nebyl oprávněn rozhodovat o něčem jiném, než čeho se žalobkyně petitorně domáhala.
11. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud jeho námitky interpretoval nesprávně a zužujícím způsobem, převážnou částí námitek se vůbec nezabýval, zcela je ignoroval, proto se s nimi řádně nevypořádal, neuvedl o jaké konkrétní důkazy, či o jaké konkrétní svědky by se mělo jednat a sám se tak odchýlil od své vlastní judikatury, podle které je souhrnné provádění důkazů celými spisy nepřípustné. Stěžovatel v podaném dovolání namítal, že v trestním řízení nebyly žádné osoby (kromě zůstavitelky, která však odmítla jako svědek o průběhu incidentu v taxíku vypovídat) vyslechnuty jako svědci - u všech osob šlo jen o podání vysvětlení zaznamenaná jen v úředních záznamech a že rozhodnutí v projednávané věci vychází jen z trestního spisu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
15. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými soudy.
16. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
17. Krajský soud v Praze v řízení před soudem prvního stupně neshledal vadu, která by byla důvodem pro zrušení jeho rozsudku a námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku neposoudil jako důvodnou. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně unesla své důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení o tom, že se stal čin povahy úmyslného trestného činu a že jej spáchal vůči zůstavitelce stěžovatel. Dospěl k závěru, že důkazy provedené soudem prvního stupně i důkaz výslechem svědka JUDr. Rameše, provedený v řízení odvolacím, jasně a přesvědčivě svědčí o tom, že předmětný skutek se stal a že se tohoto jednání dopustil vůči zůstavitelce stěžovatel. Poté, co odvolací soud napravil vadu řízení před soudem prvního stupně spočívající v absenci realizace zákonné poučovací povinnosti soudem a doplnil dokazování, uzavřel, že provedené důkazy neumožňují ke sporné otázce mezi účastníky (zda zůstavitelka za svého života předmětné činy stěžovateli prominula) přijmout jednoznačně kladný nebo záporný závěr, že stěžovatel tudíž neunesl své důkazní břemeno k tomuto tvrzení a že k výslovnému prominutí činu ze strany zůstavitelky za jejího života nedošlo.
18. Dovolací soud se pak stěžovatelem podaným dovoláním zabýval a po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu za situace, kdy dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli (trestní stíhání proti stěžovateli bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti v době spáchání činů, tedy že byl trestně stíhán důvodně) a zůstavitelka výslovně stěžovateli jeho činy neodpustila, nebylo možno dospět k jinému závěru, než že se stěžovatel stal dědicky nezpůsobilým ve smyslu ustanovení §1481 občanského zákoníku.
19. Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že odvolací soud nesprávně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť měl vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání, případně jej poučit, že hodlá věc posoudit jinak, než jak je uvedeno v žalobě. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil s přiměřeným použitím §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž podle závěru učiněného dovolacím soudem soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci nejen v případě, že o tom v odvolacím řízení nevznikly žádné pochybnosti, ale i tehdy, jestliže odvolací soud po zopakování nebo doplnění dokazování dospěl ke shodnému závěru o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně. V posuzované věci se tak nejedná o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud tímto postupem nijak nezměnil předmět řízení, ani nečinil z obsahu úkonu (žaloby) závěry, které z něj nevyplývají, protože rozhodoval o tom, čeho se žalobkyně svou žalobou domáhala. Nadto stěžovatelem namítaný důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně nelze podřadit ani pod žádný ze zákonných důvodů pro zrušení rozhodnutí odvolacím soudem uvedených v §219a o. s. ř.
20. Jestliže stěžovatel v podaném dovolání vznášel výhrady proti způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení odvolacím soudem, uplatnil tak podle závěru učiněného dovolacím soudem jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud uzavřel, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, nebyl postižen vadou uvedenou v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a proto podané dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
21. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
22. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
23. V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Namítá-li stěžovatel porušení svých procesních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a s ústavními principy. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ze dne 16. 11. 2010, §90-91, ve věci Taxquet proti Belgii, č. 926/05, podtrhl, že povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí je klíčovou zárukou proti svévoli, neboť umožňuje účastníkům porozumět, na jakých základech bylo vydáno. Povinnost uvádět důvody rozhodnutí však nelze chápat tak, že by vyžadovala podrobnou odpověď na každý stranami vznesený argument. Požadovaná míra odůvodnění se může lišit v závislosti na konkrétních okolnostech věci a povaze daného rozhodnutí. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
24. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
25. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
27. K žádosti stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, které mu vznikly v řízení o ústavní stížnosti v souvislosti s jeho zastoupením advokátem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ani podle §83 odst. 1 téhož zákona s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu