ECLI:CZ:US:2020:1.US.287.20.1
sp. zn. I. ÚS 287/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šebelíka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 323/2019-91 ze dne 5. listopadu 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") přisoudil stěžovateli rozsudkem č. j. 42 C 212/2017-73 ze dne 16. července 2019 částku 41 743 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl návrh o zaplacení dalších 168 257 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých zaručených práv tím, že mu odvolací soud upřel zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (nesprávný úřední postup) podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalobou v (dosud neskončeném) řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 32 Cm 19/2001 se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 878 000 Kč; toto řízení bylo v roce 2002 přerušeno až do skončení konkursního řízení proti žalovanému (sp. zn. 92 K 6/2002 odvolacího soudu). Stěžovatel se již dříve domáhal zadostiučinění v téže věci; za období od 29. listopadu 2000 do 1. července 2015 mu bylo přiznáno odčinění ve výši 141 750 Kč. Bylo-li mu již přiznáno zadostiučinění za průtahy, bylo legitimní jeho očekávání, že pokračují-li průtahy, může být odškodněn opět. Odvolací soud však podle stěžovatele nezákonně uzavřel, že již dříve přiznané odškodné je dostačující; nadto mu uložil i povinnost nahradit žalované náklady řízení 600 Kč, bez ohledu na jeho tíživou majetkovou situaci. K tomu stěžovatel odkazuje především na nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) a tvrdí, že byl zkrácen ve svých základních právech zakotvených v čl. 11, 36 odst. 1 a 3, 37 odst. 2 a 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); byla porušena i zásada, že skutkově shodné věci budou rozhodnuty stejně [viz sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], a proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
3. Z napadeného rozsudku je patrné, že v prvním řízení o návrhu stěžovatele na přiznání zadostiučinění nalézací soud rozsudkem sp. zn. 42 C 65/2012 ze dne 12. 12. 2014 přiznal stěžovateli 96 687,50 Kč s příslušenstvím a ohledně zaplacení dalších 53 312 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolací soud zamítavý výrok změnil rozsudkem č. j. 72 Co 190/2015-81 ze dne 1. 7. 2015 a přisoudil stěžovateli dalších 45 062,50 Kč. Celkově přiznané zadostiučinění ve výši 141 750 Kč pak odvolací soud v projednávaném případě, při uvážení všech okolností, posoudil jako nadsazené, přestože současně konstatoval, že doba vlastního řízení, zahájeného dne 29. 11. 2000, je nepřiměřeně dlouhá. Důvody, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jsou podle Ústavního soudu srozumitelné a přezkoumatelné, popsal, jaké výpočty jej vedly k určení přiměřeného zadostiučinění. Zohlednil i význam řízení pro stěžovatele, majícího dlouhodobé povědomí o finanční situaci žalovaného, a v důsledku toho o mizivé pravděpodobnosti uspokojení svého nároku. Již pravomocně přiznané zadostiučinění proto odvolací soud považoval za dostatečné, a proto rozhodl, jak výše uvedeno.
4. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu se týkají rozhodování o nákladech řízení za situace, kdy není účastník zcela úspěšný v řízení o návrhu podle zákona 82/1998 Sb., míru zadostiučinění nelze presumovat natolik přesně, aby byla účastníkovi přiznána celá požadovaná částka, a proto mají soudy podle §142 odst. 3 o. s. ř. přiznat i částečně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení. V projednávaném případě ale nebyl stěžovatel úspěšný vůbec a uvedenou judikaturu není možné aplikovat.
5. Stěžovatel není spokojen se situací, kdy se dlouhodobě a ve svém důsledku neúspěšně domáhá plnění od žalovaného; odvolací soud zároveň konstatoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). Napadené rozhodnutí však nezkracuje stěžovatele v právu na vlastnictví (čl. 11 Listiny), a není ani porušením práva na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny), jen proto, že očekával další plnění, protože byl dříve úspěšný. Nebylo mu upřeno ani právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), ani na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), vyvodil-li odvolací soud jiné právní závěry, než jaké bylo stěžovatelovo očekávání.
6. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu