ECLI:CZ:US:2020:1.US.2970.20.1
sp. zn. I. ÚS 2970/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Stanislava, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Smaltovny 1115/32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 975/2020-B-65 ze dne 19. 8. 2020 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 64 INS 20694/2017-B-51 ze dne 11. 6. 2020, spojené s návrhem na zrušení §71 odst. 1 a 2 a §298 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); zároveň namítá porušení čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále navrhuje zrušení v záhlaví citovaných ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení několika nemovitostí ve výši 2 838 047,86 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud uvedl, že proti návrhu insolvenčního správce nebyly ve lhůtě 7 dnů od zveřejnění předmětné výzvy v insolvenčním rejstříku podány žádné námitky; k podání stěžovatele (dlužníka) krajský soud nepřihlédl, neboť lhůta k námitkám uběhla dne 6. 5. 2020 a stěžovatel své podání odevzdal na poštu až dne 26. 5. 2020. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odvolání proti usnesení krajského soudu odmítl pro neoprávněnost stěžovatele podle §218 písm. b) občanského soudního řádu ve spojení s §7 insolvenčního zákona. Podle vrchního soudu mohou v souladu s §298 odst. 7 insolvenčního zákona odvolání proti rozhodnutí, jímž soud vyslovil souhlas s návrhem insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení, podat jen věřitelé a dlužník, jejichž námitkám nebylo vyhověno.
3. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku diskriminační úpravy doručování v insolvenčním řízení, podle které je doručováno pouze zveřejněním rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, neměl reálnou možnost seznámit se s návrhem na vydání výtěžku zpeněžení a výzvou k podávání námitek. Stěžovatel uvádí, že jako nemajetná osoba nemá přístup k internetu, neumí s novými technologiemi pracovat a nemůže každý den dohledávat, zda nebyl v insolvenčním rejstříku zveřejněn nový dokument. Předmětná výzva nadto byla zveřejněna v době pandemie, kdy byla omezena řada služeb, včetně služeb knihoven či informačních center. Stěžovatel považuje způsob doručování prostřednictvím internetu za nepřímou diskriminaci vůči nemajetným osobám a osobám starším; zásah do práv takových účastníků insolvenčních řízení považuje za neproporcionální.
4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené Ústavou a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv; tak tomu ovšem není. Podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, totiž disponuje podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
7. Stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně jeho práv, soudce zpravodaj proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný; z akcesority návrhu na zrušení právního předpisu (§74 téhož zákona) vyplývá, že jej stíhá stejný osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj