ECLI:CZ:US:2020:1.US.298.20.1
sp. zn. I. ÚS 298/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. et Mgr. Ivanem Kopeckým, advokátem se sídlem v Liberci, Dvořákova 646/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 131/2018-72 ze dne 27. listopadu 2019, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 58 A 3/2017-55 ze dne 4. dubna 2018, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje č. j. SO/P/74/2017/Va/05 PŘ-ODV-02 ze dne 17. března 2017 a rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru správního a živnostenského - oddělení přestupků, č. j. SPPR/MML187615/1439/15-47 ze dne 26. ledna 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Krajského úřadu Libereckého kraje a Magistrátu města Liberec, odboru správního a živnostenského - oddělení přestupků, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se dne 8. 10. 2015 snažil dostat do prostor v budově Finančního úřadu v Liberci, což mu bylo znemožněno výměnou zámků ze strany majitele z důvodu údajného skončení nájemního vztahu. Stěžovatel přivolal na pomoc Policii ČR a domáhal se umožnění vstupu do nebytového prostoru, který měl za oprávněně pronajatý. Policie stěžovateli sdělila, že spor je nutno řešit soudní cestou. Jelikož se spor mezi stěžovatelem a majitelem jevil zasahujícím policistům jako eskalující a jelikož nebylo možné dospět ke smírnému vyřešení konfliktu a uklidnění situace, vyzval policista stěžovatele k opuštění objektu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nechtěl výzvy uposlechnout, policista jej poučil o následcích jejího neuposlechnutí. Stěžovatel přesto místo neopustil, proto policista přistoupil k poslední výzvě a stěžovateli sdělil: "Jménem zákona, pojďte s námi ven!" Ani této výzvy stěžovatel neuposlechl, a proto jej zasahující policisté vyvedli z objektu.
2. Napadeným rozhodnutím Magistrátu města Liberec, odboru správního a živnostenského - oddělení přestupků (dále jen "správní orgán I. stupně"), byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v době spáchání přestupku (dále "zákon o přestupcích"), pro neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, a byla mu uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení rovněž ve výši 1 000 Kč. Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") zamítl následné odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
3. Proti výše uvedenému rozhodnutí krajského úřadu brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu bylo přestupkové řízení zahájeno pro totožný skutek, pro který byl stěžovatel uznán vinným. Zároveň krajský soud dospěl k závěru, že odmítnutí provedení důkazu (opakovaného výslechu zasahujících policistů) bylo dostatečně odůvodněno. Krajský soud dále dospěl k závěru, že námitka nezákonnosti výzvy nebyla důvodná, neboť výzva policisty byla výzvou osoby při výkonu její pravomoci a povinností stěžovatele bylo ji uposlechnout; zavinění stěžovatele bylo dáno, neboť skutečnost, že je nutno výzvy policistů uposlechnout, je všeobecně známa. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a se závěry správních orgánů i krajského soudu se ztotožnil.
4. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů a navrhuje jejich zrušení; spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout do následujících bodů: Zaprvé, výzva zasahujících policistů byla nezákonná, neboť soukromoprávní spor žádným způsobem neeskaloval a nebyl porušen veřejný pořádek; stěžovatel nebyl povinen se nezákonné výzvě podrobit ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 1849/08 ze dne 18. 2. 2010 (N 30/56 SbNU 339). Zadruhé, výzva zasahujících policistů nebyla jednoznačná a stěžovatel ji nemohl správně pochopit. Zatřetí, správní orgán nepostupoval správně, nevyslechl-li opětovně zasahující policisty a další svědky navržené stěžovatelem; stěžovateli nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům v řízení, neboť byl přesvědčen, že se budou provádět další důkazy. Začtvrté, správní řízení nebylo zahájeno pro totožný skutek, pro který byl stěžovatel uznán vinným. Zapáté, stěžovatelovi měl být ustanoven advokát již pro řízení před správním orgánem I. stupně s ohledem na jeho neschopnost účinně hájit ve správním řízení svá práva a s ohledem na stěžovatelovu špatnou finanční situaci.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.
6. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud tedy neplní funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, nepředstavují projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to i s ohledem na bagatelní charakter přestupku, pokuty stěžovateli uložené a potenciální intenzitu zásahu do stěžovatelových základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2290/18 ze dne 1. 8. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel pouze opakuje námitky, které již uplatnil před správními soudy, a se kterými se správní soudy řádně vypořádaly. Jinými slovy, argumentace stěžovatele nedosahuje ústavněprávního standardu, který by umožnil Ústavnímu soudu zasáhnout do činnosti obecných soudů; v tomto smyslu lze plně odkázat na podrobné odůvodnění správních soudů.
8. Stran námitky stěžovatele, že mu měl být ustanoven advokát již pro řízení před správním orgánem I. stupně, lze pouze uvést, že právo na právní pomoc stěžovateli odepřeno nebylo. Stěžovateli byl ustanoven advokát pro řízení před krajský soudem i pro řízení o kasační stížnosti. Institut ustanovení advokáta pro řízení před správním orgánem není ve správním řádu upraven. Právo na bezplatnou právní pomoc v řízení před správními orgány ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny je naplněno prostřednictvím §18c zákona o advokacii, který stanoví, že odůvodňuje-li to ekonomická situace žadatele, má právo obrátit se na Českou advokátní komoru a požádat o určení advokáta k poskytnutí konkrétní právní služby. Předmětné ustanovení zajišťuje možnost získat právní pomoc pro řízení před správním orgánem, kdy v procesních předpisech na ustanovení zastoupení rozhodnutím orgánu, který řízení vede, není pamatováno. Z čl. 37 odst. 2 Listiny ani ze správního řádu nicméně přímo neplyne povinnost správního orgánu účastníka řízení o možnosti žádat o právní pomoc Českou advokátní komoru poučit, a to zvláště v situaci, kdy stěžovatel v řízení vystupoval aktivně a zároveň se žádným způsobem nejevilo, že by nebyl s to svá práva v řízení před správními orgány řádně hájit.
9. Ústavní soud tak aplikoval ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět; v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu