ECLI:CZ:US:2020:1.US.299.20.1
sp. zn. I. ÚS 299/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1038/2019-496 ze dne 22. 10. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 73/2019-452 ze dne 15. 5. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 11/2018-412 ze dne 19. 2. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jakož i zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit v rámci výkonu ochranného sexuologického léčení ústavní formou, a to způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byla uložena rovněž zabezpečovací detence. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že závěry soudů se odvíjí pouze od tvrzení poškozeného. Přitom řada důkazů dle jeho názoru poukazuje na pochybnosti. Naopak žádný důkaz tvrzení poškozeného nepodporuje, sám poškozený byl odsouzen za velmi závažnou sexuálně motivovanou trestnou činnost. Stěžovatel též soudům vytkl, že nesprávně vyhodnotily dobrovolnost pohlavního styku s poškozeným. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky týkající se skutkového stavu zjištěného soudy a hodnocení důkazů, sluší se uvést, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavní soud stěžovatelem namítaná porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování neshledal. Soudy nezaložily svá rozhodnutí toliko na výpovědi poškozeného, nýbrž provedly celou řadu dalších důkazů, s nimiž se tato výpověď v podstatných momentech shoduje a které z hlediska postoje, chování a interakce stěžovatele s poškozeným do případu žádné pochybnosti nevnášejí. Jedná se přitom jak o svědecké výpovědi pacientů i personálu příslušného zdravotnického zařízení, tak i o listinné důkazy, včetně pořízené fotodokumentace. V hlavním líčení vyslechnutí svědci přitom vypovídali stejně jako v přípravném řízení. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svoji dosavadní obhajobu bez hlubší vazby na její vypořádání ze strany soudů. Soudy se rovněž přesvědčivě vypořádaly s argumenty obhajoby stran výkladu charakteru odporu poškozeného obhajobou tvrzené dobrovolnosti styku, stejně jako s argumenty týkajícími se údajného dobrovolného zanechání styku po zjištění nevole poškozeného (viz zejména bod 18 odsuzujícího rozsudku krajského soudu). V podrobnostech lze na odůvodnění soudů zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu