ECLI:CZ:US:2020:1.US.301.20.1
sp. zn. I. ÚS 301/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Příbram, Mariánské údolí 126, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 1 KZN 503/2018 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 22. 8. 2019 č. j. GI-2700-101/TČ-2018-842020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit M. Š. a J. K. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Ze strany státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel vyrozuměním ze dne 28. 11. 2019 č. j. 1 VZN 1752/2018-93 informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do "práva rovnosti účastníků před zákonem podle Listiny základních práv a svobod".
Stěžovatel v uvedené trestní věci vystupoval jako poškozený, který měl utrpět újmu v důsledku služebního zákroku výše jmenovaných příslušníků Policie ČR (dále jen "podezřelí"). Namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení a znemožnily tak zjištění objektivního skutkového stavu. Služební zákrok podezřelých vůči své osobě považuje za nepřiměřený. Má za to, že se policejní orgán i státní zástupce dopustili při hodnocení provedených důkazů svévole a vybočení ze zákonem stanovených zásad. Rozporuje závěr, že provedené důkazy vypovídaly o jeho agresivním chování před samotným zákrokem. Stěžejní námitky pak uplatňuje vůči znaleckému posudku MUDr. Havla, který považuje za neerudovaný a nesprávný, zejména v porovnání se závěry oponentního znaleckého posudku MUDr. Pilina, který naopak považuje za "sofistikovaný a objektivně prostě nezpochybnitelný". Vyjadřuje přesvědčení, že pokud jsou uvedené znalecké posudky rozporné a podle dozorového státního zástupce i dohledové státní zástupkyně kvalitou rovnocenné, mělo být vůči podezřelým zahájeno trestní stíhání, v jehož rámci by byly tyto nejasnosti vyřešeny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Jelikož se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá zahájení trestního stíhání vůči podezřelým, Ústavní soud připomíná svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá, že poškozený nemá ústavně zaručené právo na to, aby bylo vůči konkrétní osobě zahájeno trestní stíhání (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, IV. ÚS 2609/11 aj.). Ústavní soud ovšem ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, které se týká i případů, kdy mělo zásahem orgánů veřejné moci dojít ke způsobení určité újmy na zdraví (srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 2012/18). Z ústavní stížnosti je tak zřejmé, že směřuje k ochraně práva stěžovatele na účinné vyšetřování, byť ho stěžovatel výslovně nezmiňuje.
Ústavní soud připomíná, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel primárně brojí proti způsobu, jakým orgány činné v přípravném řízení hodnotily provedené důkazy. Důvod ke zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je ovšem dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů tento orgán učinil, jakož i jeho právními závěry, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. přiměřeně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by taková situace nastala. Napadená rozhodnutí, jakož i výše uvedené vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, jsou velmi podrobně odůvodněna, orgány činné v trestním řízení vysvětlily hodnocení provedených důkazů srozumitelně, racionálně a bez logických excesů. Ústavní soud proto nenalezl důvod, aby do tohoto způsobu hodnocení důkazů zasahoval, což se týká i hodnocení dvou znaleckých posudků MUDr. Havla a MUDr. Pilina, byť mezi jejich kvalitou spatřuje stěžovatel výrazný rozdíl.
Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v situaci, kdy z uvedených znaleckých posudků vyplývaly dvě různé verze ohledně toho, co bylo z lékařského hlediska příčinou újmy na zdraví, jež mu vznikla, bylo třeba zahájit trestní stíhání. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ve svém vyrozumění ze dne 28. 11. 2019 správně upozornila, že tato skutečnost není pro posouzení trestněprávní odpovědnosti podezřelých v daném případě tak rozhodná a nebyla ani zásadním důvodem pro odložení věci. Tento důvod spočíval v tom, že podezřelí daný následek vzhledem k okolnostem a informacím, kterými disponovali v době svého zákroku, nemohli ani předpokládat. Z toho vyplynulo, že ve vztahu ke vzniklému následku nejednali zaviněně, a nemohli tak naplnit znaky jakéhokoli trestného činu. Státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství ve svém vyrozumění tento závěr podrobně odůvodnila (srov. č. l. 2-3), a to způsobem, který Ústavní soud shledává logickým a prostým jakékoli libovůle.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že v napadených rozhodnutích a v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné flagrantní pochybení, které by bylo možno vyhodnotit jako nedbalé objasňování trestní věci, v níž stěžovatel figuroval jako poškozený, a jako porušení jeho práva na provedení účinného vyšetřování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu