ECLI:CZ:US:2020:1.US.3123.19.1
sp. zn. I. ÚS 3123/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. L., zastoupené Mgr. Monikou Papugovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019 č. j. 100 Co 166/2019-434, usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 3. 2019 č. j. 7 P 14/2015-347, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019 č. j. 100 Co 176/2019-438 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 4. 2019 č. j. 7 P 14/2015-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2019 navrhovala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 3. 2019 č. j. 7 P 14/2015-347, ve věci návrhu otce na výkon rozhodnutí, byl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 10 000 Kč, stěžovatelce, matce nezletilé dcery, za dobrovolné neplnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018 č. j. 100 Co 44/2018-299, kterým byl upraven styk otce s nezletilou, a to v období od 8. 2. 2019 do 28. 2. 2019. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2019 č. j. 100 Co 166/2019-434 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 4. 2019 č. j. 7 P 14/2015-385 byl opět ve věci návrhu otce na výkon rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 20 000 Kč stěžovatelce, za dobrovolné neplnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018 č. j. 100 Co 44/2018-299, kterým byl upraven styk otce s nezletilou, a to v období od 9. 3. - 26. 3. 2019. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2019 č. j. 100 Co 176/2019-438 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce ve výši 15 000 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zájmy nezletilé dcery. Stěžovatelka opakovaně obecným soudům zdůvodňovala odmítání styku nezletilé s otcem, a to vzhledem k jeho agresivitě a výbušnosti s tím, že se ho nezletilá dcera bojí a razantně odmítá. K celé věci přistupuje stěžovatelka velmi citlivě i s ohledem na to, že nezletilá už měla jednou v úmyslu utéci ze školy jen proto, aby se styku s otcem vyhnula. Obecným soudům stěžovatelka vytýkala, že k výslechu nezletilé došlo teprve po třetím podání návrhu otce na výkon rozhodnutí, který byl ovšem otcem vzat zpět. Se stykem s otcem pak nezletilá podle tvrzení stěžovatelky souhlasila jen proto, že se cítila přístupem soudkyně zatlačená do kouta a aby neztratila člověka, který je pro ni citově nejbližší. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že pro ni jako samoživitelku jsou uložené pokuty devastující, přičemž pokuta je stanovena i za den s datem 22. 2. 2019, což je pátek, kdy na tento den vůbec nebyl styk otce s nezletilou stanoven. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253) a ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91).
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
9. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že stěžovatelka neumožnila styk otce s nezletilou od 8. 2. 2019 do 28. 2. 2019 a od 9. 3. 2019 do 26. 3. 2019, a to poté, co ji soud vyzval k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí. Poté zkoumal, zda ze zjištěných okolností vyplývá, že stěžovatelka nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu. Proto odvolací soud hodnotil postup v řízení o úpravě styku otce s nezletilou za situace, kdy nezletilá byla svěřena do péče matce, a to zejména z hlediska, zda v řízení byla přijata opatření v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly shromážděny za tímto účelem všechny potřebné důkazy, když bral v úvahu i to, že aktivita v důkazním řízení nedopadá v nesporném řízení na účastníky, ale na soud. V rámci rekapitulace řízení odvolací soud uvedl, že po rozchodu rodičů v cca 10 měsících věku nezletilé byl styk otce s nezletilou realizován pouze v bydlišti stěžovatelky nebo za její přítomnosti. Ve věku 5 let nezletilé se otec domáhal samostatného styku bez přítomnosti stěžovatelky a mimo její bydliště. V řízeních o úpravě styku otce s nezletilou se soudy zabývaly vztahem otce a nezletilé, pro nízký věk nezletilé jej tehdy soud prvního stupně zjišťoval nejprve prostřednictvím kolizního opatrovníka, poté prostřednictvím pohovoru s psycholožkami a později vzhledem k vyššímu věku nezletilé i opakovaným pohovorem s nezletilou u soudu. Odvolací soud uzavřel, že postoj stěžovatelky nepodporující styk otce s nezletilou se od roku 2015 nezměnil, styk je upraven při významném respektu nejlepšího zájmu nezletilé a zachování práva otce a nezletilé na rodinný život a podílu na výchově nepečujícího rodiče. Matka při tom není schopna uplatnit svou autoritu pečujícího rodiče a zcela podléhá diktátu nezletilé, že se může sama rozhodnout, zda se s otcem stýkat bude a za jakých podmínek. Matka tak neplní podmínky vykonatelného rozhodnutí o úpravě styku, nevyvinula dostatečnou snahu rozhodnutí soudu naplnit, a proto odvolací soud považoval uložené pokuty v základu za správné, přičemž výši druhé pokuty, uložené ve výši 20 000 Kč, změnil na 15 000 Kč, neboť ji považoval v poměrech stěžovatelky již za citelné postižení, které by konečně mělo vést k respektu stěžovatelky k soudnímu rozhodnutí.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Obecné soudy posoudily zájmy a potřeby nezletilé dcery komplexně a jejich posouzení odpovídají čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná.
11. Pokud stěžovatelka namítala, že byla uložena pokuta i za den 22. 2. 2019, tedy za pátek, ve kterém styk otce s nezletilou nebyl stanoven, Ústavní soud uvádí, že tuto skutečnost měla uvést zejména ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž ve své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti netvrdila, že by takto učinila, ani že by se odvolací soud její námitkou nezabýval. Navíc se jedná o jeden den z období od 8. 2. 2019 do 28. 2. 2019, kdy styk stěžovateli s nezletilou neumožnila ve dnech 9. 2. 2019, 10. 2. 2019, 12. 2. 2019, 14. 2. 2019, 23. 2. 2019, 24. 2. 2019, 26. 2. 2019 a 28. 2. 2019. Ústavní soud proto považuje vznesenou námitku za nedůvodnou.
12. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále ne "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 byla pokuta uložena v rámci výkonu rozhodnutí ve věci střídavé péče, přičemž bylo zjištěno, že vůlí rozumově dostatečně vyspělého dítěte bylo nesetkat se s otcem a to za situace, kdy nebyly zjištěny okolnosti svědčící o ovlivňování vztahu syna a otce. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 pak Ústavní soud se vyjádřil k povaze pokuty za nepředání dítěte druhému rodiči tak, že pokud ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný přes zjevnou a odpovídající snahu nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplnění. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu již Ústavní soud považoval za bezpředmětné vyzývat stěžovatelku k doplnění textu plné moci k zastupování před Ústavním soudem o výslovné uvedení, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu