ECLI:CZ:US:2020:1.US.3186.19.1
sp. zn. I. ÚS 3186/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Igora Bazyuka, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se sídlem Ruská 614/42, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2019 sp. zn. 20 Cdo 2556/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ve věci vymožení 2 520 Kč s příslušenstvím soudní exekutor Mgr. Jan Beneš, Exekutorský úřad Praha-západ, udělil usnesením ze dne 22. 1. 2019 č. j. 191 EX 1178/18-57 vydražiteli příklep na nemovitých věcech, v usnesení blíže popsaných, za nejvyšší podání 3 400 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel (povinný) odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 14 Co 71/2019-103 napadené usnesení soudního exekutora potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, odmítl jako nepřípustné, neboť v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem exekučního řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru se Městský soud v Praze měl v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu meritorně zabývat námitkou, zda v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce, o kterém exekutor či soud věděl či měl vědět a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 4072/18. K tomu stěžovatel namítal, že v souladu s poučením Městského soudu v Praze podal proti jeho rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel napadá rozhodnutí dovolacího soudu z důvodu, že i když exekuce byla vedena na 2 520 Kč, v době rozhodování Městského soudu v Praze byla výše přihlášených pohledávek 1 770 849 Kč, proto podle jeho názoru měl dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze řádně projednat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelem namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele v důsledku toho, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byl (byť nesprávně) poučen Městským soudem v Praze.
8. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v o. s. ř. není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí (např. i bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. V této souvislosti je možno připomenout, že nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže.
9. Podle tvrzení stěžovatele výše přihlášených pohledávek byla 1 770 849 Kč, tudíž pro posouzení přípustnosti dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. měla být rozhodná tato částka. K tomu Ústavní soud uvádí, že do 29. 9. 2017 znělo rozhodné ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že za nepřípustné bylo prohlášeno dovolání proti rozsudkům a usnesením v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se měnil o. s. ř., zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterou je třeba v posuzované věci aplikovat, bylo ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. změněno tak, že nepřípustnost dovolání byla spojena s rozsudky a usneseními, vydanými v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení. Smysl a účel nové úpravy spočíval v tom, aby byl zdůrazněn vlastní předmět řízení - jmenovitě bagatelní - oproti případným v jeho rámci vydávaným procesním a jiným incidenčním rozhodnutím (event. "nebagatelním"), tj. aby byla odstraněna logická a věcná nesouměřitelnost tkvící v tom, že v samotném předmětu řízení by dovolání přípustné nebylo, zatímco proti v něm vydávaným procesním rozhodnutím ano. Stěžovatel tedy přehlíží, že předmětem řízení (exekučního) nebyla ani hodnota v dražbě prodaných nemovitých věcí, ani celková výše všech do rozvrhu přihlášených pohledávek, nýbrž pouze to peněžité plněné, pro které byla exekuce nařízena, tj. 2 520 Kč. V posuzované věci je jediný oprávněný Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s pohledávkou 2 520 Kč a další oprávnění zde nejsou. Raiffeisenbank a. s., Magistrát hlavního města Prahy a O2 Czech Republic a. s. zde vystupují toliko jako "věřitelé" a jejich pohledávky, každá zvlášť a ani ve svém souhrnu, tak předmět exekučního řízení představovat nemohou. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3174/19).
10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu