ECLI:CZ:US:2020:1.US.3291.18.1
sp. zn. I. ÚS 3291/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018, č. j. 23 Cdo 3661/2017-216, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017, č. j. 17 Co 338/2016-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 5 C 38/2016-126, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2016, č. j. 5 C 38/2016-160, uložil stěžovatelce zaplatit obchodní společnosti Allianz Pojišťovna, a. s., (dále též "žalobkyně") částku 88 312 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 9. 2015 do zaplacení, to vše ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně se splatností vždy do 20. dne v měsíci předem, počínaje měsícem, který bude následovat po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
3. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na vrácení zaplaceného pojistného plnění, které stěžovatelce poskytla na základě uzavřené pojistné smlouvy ze dne 1. 6. 2012, č. 042010183, Rytmus, snížené o pojistné uhrazené žalovanou. Vrácení pojistného plnění se žalobkyně domáhala poté, co od pojistné smlouvy odstoupila z důvodu, že stěžovatelka při uzavírání pojistné smlouvy neuvedla pravdivé údaje o všech úrazech, které utrpěla.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 17 Co 338/2016-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
5. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně odstoupila od pojistné smlouvy ve lhůtě stanovené v §23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů ve znění účinném k 1. 4. 2012 (dále jen "zákon č. 37/2004 Sb."), tj. v době, kdy byla sjednána pojistná smlouva. K odstoupení došlo tedy včas a stěžovatelka přitom neprokázala, že by při procesu uzavírání smlouvy žalobkyni informovala, byť jen ústně, o všech svých utrpěných úrazech. K pozici stěžovatelky jako spotřebitelky ve smluvním vztahu se žalobkyní neshledal odvolací soud, že by práva stěžovatelky jako spotřebitelky byla uzavřením pojistné smlouvy zkrácena.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení otázky úplnosti a pravdivosti zodpovězení otázek žalobkyně jako pojistitele týkajících se sjednávaného pojištění v návaznosti na právo žalobkyně odstoupit od pojistné smlouvy.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2018, č. j. 23 Cdo 3661/2017-216, dovolání odmítl jako nepřípustné a částečně jako vadné.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pojistná smlouva je na předtištěném formuláři, který pro ni nebyl dostatečně srozumitelný. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávné posouzení písemného dotazu v pojistné smlouvě týkající se utrpěných úrazů, bagatelizaci postavení stěžovatelky jako spotřebitelky, porušení zákona ze strany pojišťovny (žalobkyně) a pojistné zprostředkovatelky a jednostranné hodnocení důkazů.
9. Stěžovatelka po konzultaci se zprostředkovatelkou neuvedla výčet všech úrazů, které utrpěla, na radu zprostředkovatelky, která byla její dlouholetou finanční poradkyní a kamarádkou. O stěžovatelčině zdravotním stavu zprostředkovatelka věděla a věděla i o tom, že jí v minulosti jiná pojišťovna vypověděla smlouvu. Přesto do smlouvy tyto údaje nevyznačila. Pokud stěžovatelce pojišťovna vyčítá, že měla do kolonky úrazy uvést a seznámit pojišťovnu i s úrazy, s nimiž je seznámena její praktická lékařka, jedná se o povinnost nad rámec zákona. Stěžovatelka obsáhle polemizuje se závěry soudů, že mezi ní a zprostředkovatelkou existoval blízký přátelský vztah. Soudům vytýká, že nepřihlédly k odpovědnosti pojistné zprostředkovatelky, ale veškeré právní důsledky svalily na její bedra. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož má být text formulářových smluv pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný a obchodní podmínky nemají skrývat ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná. Pokud tak podnikatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Argumentace odvolacího soudu, že uzavírala v minulosti řadu obdobných smluv a má vysokoškolské vzdělání, podle názoru stěžovatelky svědčí o nepochopení smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele a opomíjí kritiku formulářových smluv ze strany soudní praxe včetně Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatelky se tím odvolací soud dopustil diskriminace spotřebitelů, kteří vstupují do právních vztahů častěji a činí z nich spotřebitele druhé kategorie.
10. Nejvyšší soud se odmítnutím dovolání podle jejího názoru dopustil přepjatého formalismu. Vytkl jí, že dostatečně nevymezila právní otázku a opomněla v dovolání uvést přesnou identifikaci konkrétního rozhodnutí (včetně spisové značky), od něhož se měl odvolací soud odchýlit. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka se domnívá, že v dovolání podrobně rozvedla, v čem odvolací soud nesprávně posoudil věc, konkrétně otázku neúplnosti a nesprávnosti odpovědí na písemné otázky v pojistné smlouvě, otázku formálních náležitostí a podoby pojistné smlouvy. V souvislosti s přístupem Nejvyššího soudu stěžovatelka upozorňuje na zásadu iura novit curia. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud klade přespříliš velké nároky na vymezení důvodu pro přípustnost a tím přenáší na účastníka více povinnosti, než kolik je nezbytných pro zachování práva na spravedlivý proces. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, podle něhož by měl dovolací soud volit vstřícnější postup.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud odlišně od obecných soudů vyložil dopad skutečnosti, že v uzavřené pojistné smlouvě uvedla neúplné údaje o svých předchozích úrazech a přisvědčil i relevanci jí uváděných příčin této situace. Posouzení této otázky však Ústavnímu soudu nenáleží. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), k výkladu podústavního práva jsou určeny obecné soudy, jejichž vrcholným orgánem je Nejvyšší soud (čl. 92 Ústavy). Ústavní soud sice může do této jejich činnosti zasáhnout, ovšem výhradně tehdy, pokud výklad a aplikace podústavních předpisů představují zjevný exces, případně pokud by vedly k protiústavním důsledkům. Nic takového ovšem z ústavní stížnosti neplyne.
13. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně popsal, z jakých důkazů provedených soudem prvního stupně a jím doplněných, dovozoval svá skutková zjištění. Fakt, že v bodě 7 dotazníku na dotaz, zda utrpěla úrazy a zda zanechaly trvalé následky, uvedla pouze dva úrazy z roku 2010, přičemž skutečný počet úrazů hlášených jako pojistné události byl k datu vyplnění dotazníku třináct. Odvolací soud uvedl i zákonný podklad (ustanovení §14 odst. 1, §23 odst. 1 a §23 odst. 6 zákona č. 37/2004 Sb.), který na popsanou situaci aplikoval. Jeho závěry považuje Ústavní soud za logické a přiléhavé a pro stručnost na ně odkazuje. Přehodnocení zjištěné a soudy zhodnocené důkazní situace týkající se charakteru vztahů zprostředkovatelky se stěžovatelkou, není rolí Ústavního soudu. Případná odpovědnost za jednání zprostředkovatelky ostatně nebyla předmětem sporu. K tomu lze doplnit, že je těžko představitelné, aby zprostředkovatelka byla dopředu seznámena s aktuálním výčtem úrazů a s údaji o příjmech stěžovatelky.
14. Spotřebitelský vztah není bezprostředně regulován na úrovni specifického ústavního práva, nicméně není ani od působení ústavně zaručených základních práv a svobod izolován, takže v tomto právně regulovaném vztahu se působení základních práv a svobod projevuje jako povinnost státu taková základní práva a svobody v tomto spotřebitelském vztahu chránit (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) jak vytvářením podmínek pro uzavírání spotřebitelských smluv, tak při řešení sporů z nich vyplývajících. Požadavek takové ochrany spočívá v tom, že proti sobě v oblasti spotřebitelských vztahů stojí někdo, kdo nemusí mít vždy potřebné znalosti, zkušenosti, orientaci a vzdělání, které má jeho protistrana (podnikatel). Princip autonomie vůle v těchto soukromoprávních vztazích a současně princip svobody podnikání však tím nemůže být nahrazován jednostranně ochranitelskými (paternalistickými) zásahy ze strany státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, který se týkal bankovních poplatků). S ohledem na výše uvedené není v rozporu s autonomií vůle "zasahování" státu do takových vztahů tím, že stanoví opatření k ochraně spotřebitele, jako jsou definice nedovolených praktik (nekalé, klamavé, agresivní, diskriminační). Postavení silnější strany na druhou stranu nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního či dokonce neústavního. Postavení pojišťovny je založeno rovněž právem a je její věcí v rámci svobody podnikání, aby se dožadovala ochrany svých práv. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu v situaci, ve které by fakticky jedna strana tohoto vztahu určovala jednostranně smluvní podmínky, které by nezbylo druhé straně než akceptovat, neboť oproti situaci zvažování veřejného zájmu a možností omezení základních práv a svobod v případě hodnocení proporcionality zásahu veřejné moci je zde posuzována otázka smluvní svobody, kde se na obou stranách vztahu uplatňuje princip autonomie vůle chráněný čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. O tuto situaci v projednávané věci nejde a nepoměr mezitím, co se jedné straně smluvního vztahu umožňuje, a druhé zakazuje, jak to umožňují uvedená ustanovení, nebyl obecnými soudy ani soudem Ústavním zjištěn.
15. Pokud je při sjednávání životního pojištění ve smlouvě v souladu se zákonnou předlohou požadováno, aby spotřebitel uvedl dříve utrpěné úrazy, není taková povinnost nijak nepřiměřená či vychylující rovnováhu v právech v neprospěch spotřebitele. Pokud k námitce stěžovatelky, že dotazu na předchozí úrazy nerozuměla, soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka je vysokoškolsky vzdělaná a že v minulosti uzavírala celou řadu pojistných smluv i na stejný typ pojištění, kdy likvidaci pojistných událostí si sama zajišťovala, jedná se o posouzení relevance námitky směřující do procesu kontraktace, kterou stěžovatelka ex post vznáší, a nikoli o odepření soudní ochrany a diskriminaci.
16. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) (srov. nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, na který stěžovatelka ostatně rovněž poukazuje). Na posouzení aplikovatelnosti zákonných dopadů spojených s neúplným uvedením požadovaných údajů v pojistné smlouvě stvrzené vlastním podpisem stěžovatelky by nemělo vliv, pokud by stěžovatelka vysokoškolské vzdělání ani předchozí zkušenosti s pojištěním neměla. Soud s ní tedy s ohledem na její vzdělání a zkušenosti nijak odlišně nezacházel.
17. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 nebyl shledán případným, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. V uvedeném nálezu byla řešena otázka uplatnění všeobecných obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách za situace, kdy žalobce Český inkasní kapitál, a. s., převzal pohledávku poskytovatele společnosti UPC, a. s., a požadoval po stěžovateli zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, jejíž součástí byl odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě 5 000 Kč pro případ, že zákazník nevrátí poskytovateli do 7 dnů od ukončení smlouvy zapůjčený modem. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
18. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných druhů rozhodnutí z přezkumu dovolacím soudem tím spíše nevybočuje z ústavních mezí. V oblasti občanskoprávních vztahů je proto na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
19. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a jako nepřípustné, neboť dovolatelka neuvedla, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, a pokud je uvedla, neshledal Nejvyšší soud mezi jejich závěry a závěry odvolacího soudu rozpor. Stěžovatelka se závěrem, dovolacího sudu nesouhlasí. Považuje jej za přepjatě formalistický a poukazuje na zásadu iura novit curia. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud klade přespříliš velké nároky na vymezení důvodu pro přípustnost a tím přenáší na účastníka více povinnosti, než kolik je nezbytných pro zachování práva na spravedlivý proces.
20. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Výrokem I. tohoto stanoviska konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že právní otázky vylíčila dostatečně a pokud ne zcela dokonale, měl je Nejvyšší soud dotvořit sám, pak k tomu Ústavní soud podotýká, že v případě dovolacího řízení je nutno zohlednit jeho povahu, jako řízení o mimořádném opravném prostředku, v němž jde primárně o řešení právních otázek. Efektivní a bezporuchový průběh dovolacího řízení vyžaduje, aby v něm účastníci vystupovali orientovaně a účelně, a v tomto smyslu na ně klade zvláštní odborné nároky. Povinné zastoupení advokátem (popř. notářem) je tak pro dovolatele dostatečnou zárukou, že v dovolacím řízení budou jeho práva chráněna, včetně toho, že dovolání bude splňovat zákonné náležitosti (srov. výše citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 35). Opačný postup by totiž předpokládal zcela nové pojetí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který by se stal v podstatě podnětem pro Nejvyšší soud, aby posuzoval svou judikaturu, aniž by dovolatel měl za povinnost cokoliv v tomto ohledu uvádět. V současné konstrukci dovolání je však ve vazbě na požadavky §241a o. s. ř. třeba formulovat otázku hmotného nebo procesního práva a ve vztahu k ní uvést, v čem je spatřováno naplnění předpokladů jeho přípustnosti. Teprve jsou-li tyto podmínky splněny, vzniká nárok na to, aby bylo v konkrétní věci (se sjednocujícím dopadem) rozhodnuto. V případě předpokladu přípustnosti, spočívajícího v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání založeno na volném, nikterak nekonkretizovaném odkazu na "ustálenou judikaturu" (srov. usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3457/18). Námitku stěžovatelky tak Ústavní soud nepovažuje za relevantní.
22. Neuvedla-li stěžovatelka v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani řádně nevymezila dovolací důvod uvedením právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu nebo která dosud není v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či má být posouzena jinak, Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání odmítl. Důvody, proč tak učinil, v usnesení srozumitelně uvedl.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
24. Pokud se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení. Z obdobných důvodů se Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelčiným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť zákonný požadavek takového postupu představuje v posuzované věci nenaplněný předpoklad, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta - viz hypotéza §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu