ECLI:CZ:US:2020:1.US.339.20.1
sp. zn. I. ÚS 339/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Soni Biskupové Fišerové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nevyššího soudu č. j. 21 Cdo 1555/2019-222 ze dne 14. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1439/2018-201 ze dne 19. 12. 2018 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 5 C 236/2017-170 ze dne 28. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 441 834 Kč příslušenstvím s tím, že jde o nezákonně nevyplacený plat soudkyně a víceúčelové paušální náhrady výdajů za období od října 2011 do září 2013.
Návrhu bylo částečně vyhověno ohledně částky 110 656 Kč, neboť žalovaná při výpočtu platu a náhrad nevycházela z průměrné hrubé měsíční mzdy přepočtené na počty zaměstnanců (viz sp. zn 21 Cdo 1440/2014). Ve zbytku návrhu ohledně částky 331 178 Kč soud žalobě nevyhověl, neboť stěžovatelce nevzniklo právo na doplatek platu a náhrad (za rozhodné období), který odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za rozhodné období. Krajský soud odvolání proti zamítavému výroku prvostupňového rozhodnutí nevyhověl a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka své dovolání založila výlučně na argumentaci, kterou zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014, která však uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vycházející s právních závěrů Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a Pl. ÚS 28/13 (sp. zn. 21 Cdo 97/2017, 21 Cdo 254/2017 ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1831/18, sp. zn. 21 Cdo 5170/2017, 21 Cdo 2237/2018).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s právními závěry Ústavního soudu vyslovenými k dané problematice v předchozích nálezech a vyjadřuje přesvědčení, že otázka platů soudců byla dlouhodobě zneužívána k politickým účelům. Uvádí, že legitimně očekávala, že od 1. 1. 2010 pozbydou platnosti předchozí platové restrikce a základní plat soudce se znovu bude odvíjet od trojnásobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře. Namítá, že soudy argumentovaly nálezy Ústavního soudu, aniž by posoudily individuální poměry stěžovatelky, která se v roce 2010 a v roce 2013 rozhodla založit rodinu. Soudy se ani nezabývaly odlišným stanoviskem soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Kateřiny Šimáčkové k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti se podstatnou jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Ústavní soud ověřil, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady je dostatečně a srozumitelně odůvodněno. Nadto stěžovatelka vůči tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti ani konkrétní výhrady neuvádí.
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně otázce zpětného doplacení platových nároků do výše tzv. trojnásobku za období 2011 až 2014 zabýval, a to nikoli pouze v citovaných nálezech, nýbrž i v řadě usnesení, kterými odmítal ústavní stížnosti vzešlé z řízení o obdobných žalobách (viz např. sp. zn. II. ÚS 53/19, IV. ÚS 3692/18, I. ÚS 1700/19 a další). Není proto dán důvod, aby se Ústavní soud uvedenou problematikou opětovně zabýval, a to i kdyby dovolání stěžovatelky nebylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud rovněž vyzdvihuje, že ani z existence odlišného stanoviska některých soudců k právním závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu k typově shodnému případu nelze dovodit povinnost civilního soudu, aby právní názory Ústavního soudu nereflektoval a ve svém rozhodnutí předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu