ECLI:CZ:US:2020:1.US.348.20.1
sp. zn. I. ÚS 348/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dobroslava Španěla, zastoupeného Mgr. Kamilou Kordulíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masná 229/34, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 224/2019-574 ze dne 30. 10. 2019 a Okresního soudu v Blansku č. j. 5 C 55/2010-517 ze dne 25. 1. 2018, a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 318/2013-323 ze dne 26. 11. 2014 a Okresního soudu v Blansku č. j. 5 C 55/2010-279 ze dne 26. 6. 2013, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Zdeňka Hudce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Blansku (dále jen "nalézací soud") uložil napadeným rozsudkem žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 9 919 Kč s příslušenstvím a zavázal jej k náhradě nákladů řízení o žalobě a vzájemném návrhu - vedlejšímu účastníku 50 684 Kč a státu 21 263 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem právě uvedený rozsudek z větší části potvrdil, změnil pouze výši náhrady nákladů řízení náležející vedlejšímu účastníku na 24 292 Kč.
2. Napadeným usnesením zamítl nalézací soud pro opožděnost stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost, napadající řízení, v němž byly vydány rekapitulované rozsudky, a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 4 356 Kč. Odvolací soud je napadeným usnesením potvrdil a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč.
3. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, musel posoudit, jsou-li splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. V části směřující proti usnesením obecných soudů, vydaným v řízení o zmatečnostní žalobě, je však ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Uvedené ustanovení vyjadřuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a požaduje, aby stěžovatel nejprve řádně vyčerpal dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv; řádným vyčerpáním opravných prostředků je přitom míněno jejich efektivní vyčerpání. Za takové nelze považovat jejich uplatnění po uplynutí zákonem stanovené lhůty (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3287/19 ze dne 14. 1. 2020 - všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Daný výklad vychází z předpokladu, že má-li účastník řízení k vydanému soudnímu rozhodnutí výhrady, nebude se práva na podání opravného prostředku vzdávat dobrovolně - takový postup nelze považovat za efektivní vyčerpání zákonných možností ochrany práv stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a činí jakákoli další podání stěžovatele nepřípustnými. Byla-li proto stěžovatelova žaloba pro zmatečnost zamítnuta napadenými usneseními pro opožděnost podle §234 odst. 1, 3 o. s. ř., nemůže Ústavní soud přijmout jiný závěr, než že ústavní stížnost proti těmto usnesením není přípustná.
5. Z právě uvedeného zároveň plyne, že v části směřující proti rozsudkům obecných soudů je ústavní stížnost opožděná, neboť §72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu, běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném - viz výše) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Nebyla-li opožděná zmatečnostní žaloba stěžovatele efektivním prostředkem ochrany jeho práv, uplynula stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných soudů dva měsíce po doručení rozsudku odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nepovažoval za potřebné rozhodné datum ověřovat s ohledem datum vydání rozsudku a na skutečnost, že rozsudek nalézacího soudu (ve znění rozsudku odvolacího soudu) je již soudně vymáhaným (tedy pravomocným) exekučním titulem, jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu (bod 1) i vlastní rozhodovací činnosti Ústavního soudu (naposledy viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2027/18 ze dne 11. 9. 2018); stěžovateli proto rozsudek odvolacího soudu prokazatelně musel být doručen v době dávno předcházející dni podání nynější ústavní stížnosti (31. 1. 2020) - v této části je tak ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný, zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj