ECLI:CZ:US:2020:1.US.3503.19.2
sp. zn. I. ÚS 3503/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Michala Miťky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 26 Cdo 1061/2019-399, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. 51 Co 166/2018-350, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2017, č. j. 14 C 95/2012-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti se v řízení před obecnými soudy domáhali žalobou na stěžovateli zaplacení částky 556.813 Kč s příslušenstvím. Žalobci uzavřeli dne 23. 9. 2010 se společností DONLIČ INTERIER spol. s r. o. smlouvu o nájmu nebytových prostor, na základě které si nájemce pronajal veškeré prostory v žalobě blíže určeném domě v P. Ve smlouvě o nájmu nebytových prostor bylo sjednáno zajištění pohledávek žalobců ručením stěžovatele. Ten se zavázal případný dluh na nájemném, úhradě za služby spojené s užíváním nebytových prostor a příslušenství splnit, nesplní-li jej nájemce jako dlužník. Poté, co došlo k ukončení nájemního vztahu, se vedlejší účastníci obrátili na stěžovatele s úhradou dlužného nájemného ve shora uvedené výši.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byla výrokem I. uložena stěžovateli, jakožto žalovanému, povinnost uhradit žalobcům částku 556.813 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. mu byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 458.348 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že výrok II. změnil tak, že náklady řízení činí 391.469 Kč. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 93.614 Kč. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že ve vztahu k výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2017, č. j. 14 C 95/2012-290, ve výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 10.813 Kč s příslušenstvím se odmítá, jinak se zamítá. Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 20.768 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že napadená rozhodnutí jsou pro něj překvapivá, neboť popírají konstantní judikaturu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu místo toho, aby sjednocovalo rozhodovací činnost, tak nabourává sjednocovací činnost tohoto soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil závěry obecných soudů týkající se určitosti vymezení předmětu nájmu. Poukázal především na nesoulad mezi výměrou pronajaté nemovitosti uvedenou ve smlouvě a v předložených pláncích. Obecné soudy nijak neodůvodnily rozdíl ve výměrách ve výši 9,6m2. Už jen existence samotných schodišť o rozloze cca 100m2 zavdává podle stěžovatele neurčitost vymezení předmětu nájmu. Další část námitek stěžovatele směřovala do určitosti stanovení výše záloh na služby. Stěžovatel má za to, že výklad neurčitých ustanovení nemůže být kladen k jeho tíži. Dle jeho názoru ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, zjistí-li současně porušení základního práva či svobody. Obecné soudy nepřisvědčily argumentům stěžovatele a rozhodly odlišně od jeho představ; své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily - jde o závěry nezávislých soudů, které Ústavní soud nemá důvod přezkoumávat. Ústavní stížnost přes svoji obsáhlost žádné relevantní ústavněprávní argumenty neobsahuje a představuje jen polemiku se závěry obecných soudů, které svá rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlily a dospěly k nim přesně podle daných procesních pravidel. Skutečnost, že se stěžovateli nepodařilo soudy přesvědčit o nedůvodnosti podané žaloby, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu